Únor 2007

Corneliina bolest XV- Zmatek

28. února 2007 v 11:33 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XV- Zmatek
"Haleová! Nespíte náhodou?" rozlehne se nad Corneliinou hlavou hlas profesora Brhlíka. Nebo spíš, ROZLEHL by se Cornelii nad hlavou, kdyby byl profesor alespoň o dvacet centimetrů vyšší. "Ehm… ne pane profesore." Zamrká Cornelia a nenápadně mrkne k Will, aby zjistila na jaké jsou vlastně stránce a otočí o pár stránek dopředu v učebnici. Bohužel si toho profesor všimne. "Vy jste určitě byla včera dlouho vzhůru. Co jste dělala?" ptá se Brhlík nešťastně. "Učila jsem se." Zalže Cornelia, aby snad tatíčka Brhlíka neranila mrtvice. "Aha, aha. V tom případě doufám, že vše umíte." Pokývá profesor spokojeně hlavou a odplachtí ke katedře. Cornelia si zhluboka oddechne. Will se na ni zkoumavě zadívá: "A kde jsi vlastně včera byla? Volala jsem ti a tvoje máma říkala, že jsi šla ven.". "Jo." Odtuší Cornelia. "Byla jsi s Calebem?" zeptá se Will podezíravě. Pálí jí to! "No a?" odvětí Corny. "A víš, že chodí s Elyon?" zamračí se Will. "Jo, ale mě miluje." Ohradí se Cornelia. "Vážně? Řekl ti to?" zajímá Will. Cornelia zrozpačití: "No… to přímo ne, ale… to prostě poznáš Will.". "Já ti nevím Cornelie," skousne si Will spodní ret, "na dvou kobylách se rajtuje špatně. Obzvlášť když jedna je vysoká, štíhlá a ušlechtilého původu--" "A druhá jenom ošklivej poník co?! To tím chceš naznačit! Že by pro Caleba bylo výhodnější zůstat s Elyon co?!" odsekne Cornelia. "Ale Cornelie! Nic takového jsem přece neřekla." Zamrká překvapeně Will. Cornelia neodpoví a do konce hodiny je pro ni Will vzduch. O přestávce Cornelia běží rovnou za Calebem. "Cornelie?" uvítá ji překvapeně a potěšeně Caleb. "Calebe! Musíme si promluvit, sejdeme se dneska ve čtyři na našem místě ano?" vychrlí Corny. "Ehm… no tak dobře, ale o čem si potřebuješ promluvit? Počkej, Cornelie!" volá Caleb, ale Cornelia už běží pryč. Cestou zaslechne z jedné třídy Elyonin hlas: "Jo, Caleb je vážně milej. Před včerejškem mi donesl kytici růží.". Cornelia se zarazí a nakoukne do třídy. Elyon sedí na lavici, k Cornelii zády a právě zaujatě líčí Alkemi svoje předvčerejší rande s Calebem. Cornelia je zmatená, ale to už zvoní a ona rychle doběhne do třídy, ještě před příchodem profesorky. Téměř neposlouchá celou hodinu, přestože tuhle se neučí. Je to čistě třídnická hodina, protože za týden už je konec roku. Cornelia ani nevnímá, když učitelka hlásí pravděpodobné známky na vysvědčení…

Další spřátelený blog.

27. února 2007 v 19:40 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Mám další super spřátelený blog- http://witchtaranee.blog.cz . Je bezva, určitě se na něj podívejte. A tady je něco pro Reginku:

Corneliina bolest XIV.- Oranžové rande

23. února 2007 v 22:12 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XIV.- Oranžové rande
Když Cornelia dorazí k lesu, Caleb už sedí na louce před lesem. Cornelia k němu přijde zezadu a zakryje mu oči. "Cornelie?" hádá pobaveně Caleb a vstane. Cornelia mu sundá dlaně z očí. "Tak co? Potřebovala jsi ten úhloměr?" zašklebí se Caleb. "Tys to věděl?" vzhlédne k němu Cornelia. "Musel bych bejt slepej." Rozesměje se Caleb a vezme Corny za ruku. Oba zamíří do lesa. Jelikož jde o les listnatý, dá se v něm dobře lézt na stromy. Caleb bez meškání na jeden vyleze. No jo! Jenže je rozdíl, když někdo leze na strom v džínách než v dlouhé sukni! Cornelia se opatrně škrábe na strom, čemuž se Caleb tlemí, divže nespadne ze stromu. Nakonec se mu jí zželí, podá jí ruku a přitáhne k sobě na větev. Větev je silná, dlouhá, dá se na ní dobře sedět. Oba se pak dívají do dáli na město, které mají najednou před sebou jako na dlani a povídají si o všem možném. Pak začne slunce zapadat a nebe se rozhoří oranžovou a červenou barvou. Cornelia si položí hlavu na Calebovo rameno a cítí Calebovu vůni. Vůbec se za tu dobu nezměnila! Cornelia se v myšlenkách vrací k jejich prvnímu setkání… a prvnímu polibku… Caleb zřejmě uvažuje stejně, protože tiše řekne: "Vůbec ses nezměnila Cornelie. Myslel jsem, že budeš na Zemi jiná… Asi jsem udělal hloupost.". Cornelia ho umlčí hlubokým polibkem. Caleb se podívá Cornelii do očí a ona cítí, jak pod tím pohledem taje… stejně jak když se dívala do jeho očí při prvním setkání, jenže teď je ten pocit ještě stokrát silnější! A milionkrát skutečnější! Cornelii připadá, že Calebovy oči jsou něžnější než jindy. "Jsi krásná Cornelie. A oranžová." Pošeptá jí. "Cože?" podiví se Cornelia, "oranžová?". Caleb místo odpovědi ukáže na její paže a Cornelia zjistí, že zapadající Slunce zbarvilo okolí do oranžova a tudíž i jejich těla. Podívá se do Calebovy oranžové tváře a přitiskne se k němu. Bohužel tím Caleba tak zaskočila, že ztratil rovnováhu a spadli ze stromu oba. Naštěstí větev nebyla tak vysoko, takže se skoro nic nestalo. Jenom pár modřin a pohmožděnin… Což by tedy nebylo tak strašné, kdyby Cornelia nespadla přímo doprostřed velkého mraveniště pod stromem. Caleb se smíchy láme v pase! Trvá alespoň čtvrt hodiny, než se Cornelii a Calebovi podaří dostat z Cornelii všechny ty malé potvory. A protože už je poměrně pozdě, Caleb doprovodí Cornelii domů. Před domem se naposledy políbí a Cornelia ještě Calebovi zamává u dveří.

Corneliina bolest XIII.- Šťastná jako blecha

21. února 2007 v 18:47 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Cornelina bolest XIII- Šťastná jako blecha
Cornelia se probudí po mnoha dnech šťastná. Ten včerejší polibek od Caleba přece znamená jediné- miluje ji!!! Cornelia vstane, vyčistí si zuby, pleť… obleče si dlouhou džínovou sukni růžové barvy a bílé tílko. Vlasy vyčeše do drdolu, jeden pramen si však nechá padat do obličeje a v koupelně ho díky žehličce na vlasy upraví tak, aby na něm byly malé, ale výrazné vlny. Na oční víčka nanese světlé růžové oční stíny, řasy zvýrazní řasenkou, rty přelízne leskem na rty. Vezme svou tašku do školy a zamíří po dlouhé době na snídani, která obsahuje toast a hrnek kakaa. V chodbičce si nazuje bílé tenisky a po cestě do školy si vloží do úst mentolovou žvýkačku. Překvapí i, že na ni Caleb před školou nečeká. Jasně… nedomluvili se na to ale… snad by mu to mohlo dojít ne?! Tak Corny zamíří do třídy, ale protože šla do školy dříve než obvykle (kvůli Calebovi), Will tam ještě není. Tak ji napadne jiné řešení. Když nešel Caleb za ní, půjde ona za ním ne? Jaképak dolézání, vždyť ji Caleb miluje! Caleb, přestože už vydělává, pořád ještě studuje poslední ročník. Cornelia sice nechápe, kde bere tolik času, ale to jí teď hlavu neláme. Vyjde ze třídy a jde do druhého patra, kde mají třídy poslední a předposlední ročníky. Na chodbě potkává mnoho starších kluků, kteří na ni pískají a někteří dokonce pokřikují: "Co ty tady princezno?". Jinde, třeba na ulici, by to Cornelii nevadilo, možná by jim oplácela nějakou vtipnou odpovědí, nicméně tady jsou kluci v přesile a pokřikování na ně se nehodí. Teď se ovšem Cornelka cítí velice nepříjemně, lituje, že ji taková hloupost napadla. Vždyť ani neví, do jaké třídy Caleb chodí! Z nesnází jí pomohou jedni Calebovi kamarádi. Potom, co na Cornelii chvilku a zjevně se zájmem chrlí věty typu: "Co to je?" "Nějaký mládě. Kuře, řekl bych." "Hej princezno, sem nezletilí nesmějí!", houknou do hloubi třídy: "Hej Calebe! Máš tu návštěvu." A chvilku na to se ve dveřích objeví Caleb. Hned se rozzáří: "Cornelie?". "Ahoj Calebe." Pozdraví Cornelia a…. najednou neví co má říct. Caleb vypadá zmateně, jeho kamarádi pobaveně. "Ehm… chtěla jsi něco?" zeptá se Caleb. "Hm… jo. Teda ne. Vlastně jsem chtěla… ehm… se zeptat… ehm… jestli…ehm… totiž, jestli nemáš úhloměr." Vykoktá Cornelia a zrudne. Ti dva debilové se mohou počůrat smíchy! Ale Caleb řekne jen: "Jasně, počkej moment." A znovu zmizí ve třídě. Objeví se o minutku později s úhloměrem v ruce. Když ho Cornelii předává, krátce jí stiskne ruku a zašeptá: "Přijď dneska odpoledne k lesu.". Vtom ale zazvoní a Cornelia se poleká: "Musím běžet! Díky za úhloměr…" otočí se na podpatku a utíká do své třídy. I přes to však přijde o tři minuty pozdě. Maličký profesor Brhlík vyskakuje při svých 140 cm jako čertík z krabičky. Cornelii je to ale tentokrát úplně jedno, je šťastná. Caleb ji pozval na… no dobře, rande se tomu asi nedá říkat, když spolu nechodí, ale i tak ji to nesmírně potěšilo. Profesora Brhlíka se jí také podaří uklidnit a to jedničkou ze zkoušení. Aby ne! Učila se včera celý večer, aby si trochu vylepšila skóre. Vždyť konec roku bude ani ne za měsíc! Za tu dobu se přece ještě dá leccos napravit… Co dá napravit? MUSÍ dát napravit!
Po škole Cornelia zamíří rovnou domů. Caleb má totiž o hodinu déle, tudíž se jí nevyplatí na něj čekat. Místo toho si dá doma vydatný oběd a naloží se na hodinku do vany a důkladně vydrbe celé tělo. Provoněná levandulovým mýdlem a zabalená do osušky Cornelia přeběhne do svého pokoje, kde si pomocí fenu usuší vlasy. Pak má nejvyšší čas se připravovat na odpoledne. Už suché vlasy zaplete do dvou copů, vezme si na sebe stejné oblečení jako do školy, ale navíc ještě náramek, který tvoří skleněné květiny- sedmikrásky a stejné korále na krk. Nalíčí se a navoní parfémem. Ještě na sebe mrkne do zrcadla a už si v chodbě nazouvá bílé sandále na bosé nohy a pak si to namíří rovnou k lesu…

Upoutávka příběhu- Sonáta pro rozervané srdce

17. února 2007 v 14:50 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Vím, že jsem ještě neskončila příběh Corneliina bolest, ale napadl mě další... Byla bych ráda, kdybyste hlasovali v anketě, jestli mám ten příběh psát... Děkuji!
Sonáta pro rozervané srdce
Jemu je 18 let a ona je o tři roky mladší. On se vsadí, že s ní začne chodit, vyspí se s ní a potom ji hned opustí. Pak ale zasáhne láska a on zjistí, že to nemůže udělat. Ze sázky se ale neutíká tak snadno... Dokáže ze sázky vycouvat? Dvě srdce, dvě slova, jedno tabu, jedna přísaha...
Sonáta pro rozervané srdce, možná už v březnu!

Ocenění 18.

17. února 2007 v 14:20 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tady jsem si vyzvedla ocenění, moc děkuju!!!!
Tohle je od terky za bleskovku, je to super, děkuji!!!!
Tenhle diplom je od Emmy, taky za bleskovku. Je krásný, díky Emmo!!!!
A tohle je od C.O.R.N.E.L.K.Y k Valentýnovi. Je to opravdu nádherné, vážně moc děkuju!!!!

Corneliina bolest XII.- Hororové ráno

11. února 2007 v 17:37 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XII.- Hororové ráno
Cornelia se dostane domů kolem jedenácté. "Cornelie!" vítá ji matka, "tak jak sis užila diskotéku?". "Dobrý." Zavrčí Corny a chystá se jít do svého pokoje. "Nejsi nemocná Cornelie? Jsi celá bledá…" máma je neodbytná. "Jsem unavená." Odsekne Cornelia. "Cornelie, nechceš si o něčem promluvit?" vyzvídá máti. "Sakra necháte mě vyspat??!!!" vybuchne Cornelia. Její táta odvádí šokovanou matku z pokoje a pak se vrací. "Nepřipadá ti, že se chováš nemožně?" praví přísně. "A co vy? Chováte se vždycky vzorně?" ušklíbne se Cornelia. "To jistě ne. Člověk je tvor chybující," usoudí táta, "jenže Cornelie, vyvádět bez příčiny a vylévat si vztek na rodičích, nepřipadá ti to přehnané?". "Tak necháte mě vyspat?" zamračí se Cornelia a odchází do pokoje, ale ještě zaslechne dodat se smíchem Lilian: "Ségra ty jsi náladová jak aprílový počasí. Puberta s tebou mlátí řádně.". Moudře neodpovídá, zhádali by se jako psi. Cornelka se zabouchne ve svém pokoji a vysíleně padne na postel. Takže si to shrneme, uvažuje. Málem jsem byla znásilněná, s rodinou si nerozumím, teď jsem bez kluka, bez kamarádek, bez lásky, bez iluzí, bez NADĚJE…
Ráno se Cornelia vzbudí pozdě, máma i táta jsou v práci, Lilian ve škole. Nejspíš mysleli, že už je Cornelia ve škole. Cornelia na sebe hodí džíny a tričko, vlasy si jenom lehce učeše, vyčistí si zuby a pleť, vůbec se nenalíčí a jde do školy. Nechvátá. Stejně už jde pozdě, tak co? U skříňky se přezuje a pomalu zamíří do třídy. "Cornelie Haleová!" zamračí se profesor, "jak to, že jdete tak pozdě?!". Cornelia pokrčí rameny: "Zaspala jsem.". "Poslyšte Haleová, nemyslím, že jste v postavení, kdy byste si mohla DOVOLIT zaspat. V každém předmětu jste klesla nejméně o jeden stupeň, stěžují si na vás všichni vyučující! Zamyslete se nad sebou, jestli ještě jednou přijdete takhle pozdě, půjdeme rovnou za ředitelkou! A teď si laskavě sedněte a sledujte výuku.". Profesor se otočí zpátky k tabuli, kde křídou píše nesrozumitelné klikyháky chemie. Cornelia se zhroutí na židli vedle Will. "Cornelie, co se to s tebou stalo?" vyleká se šeptem Will. "Nic." Odvětí Cornelia a vytáhne z tašky učení. "Nic? Tak se na sebe podívej, jsi bledá jako smrtka, máš kruhy pod očima…" Will si ji podrobně prohlíží. Cornelia znovu pokrčí rameny. Naštěstí ji po zbytek vyučování už nic horšího nečeká, Will taktně mlčí. Když Cornelia vychází ze školní brány, někdo ji zezadu chytí za ruku: "Cornelie!". Cornelia se otočí tak prudce, až jí bolestivě křupne za krkem, aby zírala do tváře… Romanovi. "Ty?! Ty hajzle! Jak se ODVAŽUJEŠ se mi ještě vlézt na oči?!!" rozkřikne se na něj a vytrhne se mu. "Cornelie, neblázni…Nekřič, všichni po nás koukají." Tiší ji Roman. "Jen ať koukají ty parchante! Nepřibližuj se ke mně ty zrůdo! A buď rád, že jsem na tebe nepodala trestní oznámení!" vyšiluje Cornelia. "Cornelie… choval jsem se blbě, můžeš mi to odpustit?" snaží se Roman ji znovu chytit za ruku. "Ne! Vypadni! Už tě nechci v životě potkat!". "Cornelie?" ozve se za ní další hlas. Ten patří Calebovi. "Děje se u něco?" Caleb k ní dojde, chytí ji kolem ramen a zamračí se na Romana. "Ne. Roman je právě na odchodu." Řekne Corny a výhrůžně se podívá Romanovi do očí. "Ještě se uvidíme Cornelie." Praví Roman, sjede Caleba studeným pohledem, nastartuje motorku a odjede. "Díky Calebe." Vydechne Cornelia. "Není zač. Radši tě doprovodím až domů, tomu maniakovi taky může rupnout v bedně." Vezme ji Caleb za ruku. Cornelia nic nenamítá, je za jeho doprovod ráda. "A co Elyon?" zeptá se Cornelia proti své vůli. "Ulejvák se doma s chřipkou." Směje se Caleb. "Aha…" přikývne Cornelka. Po zbytek cesty jí Caleb baví vyprávěním o svém novém psovi, kterého si pořídil domů a jak ho učí nedělat loužičky v domě. Corneliin dům se před nimi objeví až trapně brzy. "Tak…ahoj?" zvedne Cornelia oči k Calebovi. "Ahoj." Usměje se Caleb, ale ruku jí nepustí. Jejich oči se setkají. Cornelia hledí do těch smaragdových očí a Caleb zase do těch studánkově modrých. Jejich obličeje jsou u sebe čím dál blíž…

Corneliina bolest XI- Znovu na začátku

4. února 2007 v 15:17 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XI.- Znovu na začátku
K ránu ucítí se Cornelia vzbudí téměř současně s Calebem, ale jelikož se prozatím chce vyhnout všem otázkám, dělá, že ještě spí. Caleb se posadí, zívne a protáhne se. Pak se podívá na Cornelii. Zdá se mu, že ještě spí a tak přitáhne kolena k sobě, položí na ně hlavu a pozoruje Cornelii. Asi po deseti minutách vzdychne, přejde až k Corny a lehce ji pohladí po vlasech. Potom odejde. Cornelia se na posteli posadí a je velice zmatená. Caleb o ni má upřímnou starost! Ale… chodí přece s Elyon a neměl by být na Cornelii naštvaný za to přehlížení?... Cornelia sebou trhne při zvuku otevíraných dveří. Caleb vejde do pokoje s velikým tácem, na kterém je talířek s čerstvými rohlíky, dva plátky chleba, několik misek s různými pomazánkami a dva hrnky ovocného čaje. "Dobré ráno Cornelie." Usměje se na ní a položí jí tác do klína. "Snídaně do postele." Mrkne na ni vesele. "Díky Calebe." Poděkuje Cornelka a váhavě si namaže půlku plátku chleba tvarohovou pomazánkou. Caleb ji chvilku pozoruje a pak si taky namaže rohlík. "Hm… co… co Elyon?"zeptá se proti své vůli Cornelia. Caleb po ní střelí rychlým pohledem a odpoví: "Jo, dobrý.". Na tohle nemá Cornelia co dodat a tak jí Caleb nabídne: "Hm… až dojíš, můžeš se umýt v koupelně a pak mám pro tebe překvápko.". A pak ještě na Corny mrkne a odejde z pokoje. Cornelia v klidu dosnídá a pak si na chvilku vleze pod sprchu. Když sejde zpátky do kuchyně, překvapeně vytřeští oči. Na židli je položená její růžová, džínová sukně s rozparkem, bílé přiléhavé tílko, světle růžový svetřík a bílé sandále. "Překvápko!" tlemí se Caleb. "Jak jsi to dostal z mého pokoje?" diví se Cornelia. "V noci, když už jsi spala, tady byl Blunk. Říkal jsem mu, že budeš potřebovat něco na převlečení a on pro to skočil…" vysvětluje Caleb. "Budu mu muset poděkovat." Usměje se Cornelia a převlékne se. "Tss a co mě? Mě nepoděkuješ?" zatváří se Caleb naoko uraženě, když už se zase smí dívat. "Jasně že jo. Máš to u mě. Moc jsi mi pomohl…" řekne Cornelia a obejme ho. "Udělal jsem to rád Cornelie." Praví Caleb vážně. Cornelia mu pohlédne do očí. Takhle blízko u sebe už dlouho nebyli… jejich hlavy jsou velmi blízko u sebe… ještě blíž… jejich rty se téměř dotýkají… Teď, teď! Pomyslí si Cornelia. A když už se skoro líbají, přeruší je Elyonin hlas: "Calebe? Cornelie?". Oba sebou trhnou a podívají se na Elyon. "Cornelie… ehm… ty už se nezlobíš?" zeptá se Elyon, jako by se nic nestalo. "Já… totiž… je mi líto Elyon, jak jsem se chovala…" omlouvá se rozpačitě Cornelia. "To je v pořádku Cornelie." Mávne Elyon rukou. "Ne, mě… mě to vážně mrzí." Sklopí Cornelia oči k zemi. "Zapomeň na to." Opakuje Elyon. Cornelia se jí podívá do očí a obě se obejmou. "Ehm… co tady vlastně děláš Elyon?" vmísí se do hovoru Caleb. "Blunk mi řekl co… co se stalo," rychle střelí po Cornelii očima, "a tak jsem si řekla, že se zajdu podívat…" dokončí Elyon. "Aha." Přikývne Caleb, "a teď, co kdybychom si dali ještě šálek čaje a o všem si popovídali?" Caleb si jednou rukou přitáhne Elyon a druhou natáhne k Cornelii. "Jasně, pojď, už jsme si dlouho nepovídali Cornelie." Zaktivní také Elyon. "Ne, díky, já už musím jít." Zavrtí Cornelia hlavou. "Doprovodíme tě!" nabídne Ellie. "Ne, fakt ne, ale moc díky. A… máš to u mě Calebe." Rozloučí se Cornelia a vyjde z domu. Jakmile ale ti dva znovu zajdou do domu, počká několik minut a potichu se vplíží do zahrady. Musí vědět, co se tam bude dít! V kuchyni už nejsou, v obýváku taky ne… Cornelii napadne řešení. Povolá síly země a nechá vyrůst obrovskou květinu, která dosáhne až k střešnímu oknu Calebovy ložnice a vyleze po ní. Oknem vidí Caleba a Elyon v tak těsném obětí, že to skoro vypadá, jako by je k sobě někdo přilepil. Líbají se. Caleb Elyon svírá v náručí a ona ho hladí po vlasech… Cornelia zase potichu sleze a odstraní květinu. Pak se teprve vydá na cestu domů. I když mohla podobný obrázek čekat, je jí do breku…