Březen 2007

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola V.

31. března 2007 v 18:22 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola V.
Bitter Sweet Symphony
(vypráví Caleb)
"No tak?" vyzvídají kluci. "No tak nic." Pokrčím rameny. "Chceš říct, že jsi s ní byl přes dvě hodiny na rande a přesto jste se ani NELÍBALI?!" nevěří mi Billy. "No…" zrozpačitím, "bude to trvat trochu dýl než jsem počítal…". "No doufám, že to bude ještě tenhle rok!" ušklíbne se Jack. "No nevím," řehtá se Pavel, ten blbeček, "když se tak na ni občas koukám, myslím že ta by potřebovala tak tejden na předehru.". Ačkoli jsou to kámoši, jejich smích je mi kdovíproč nepříjemný. "Hm. Tak čau." Zavrčím, popadnu svojí sportovní tašku a jdu na trénink karate, abych nepřišel pozdě a trenér neměl zase kydy…
Po tréninku si mě trenér vyhledá v šatně. "Calebe! Počkej chvilku, potřebuju s tebou mluvit…" zavolá, když se mám k odchodu. "O co jde?" zeptám se. "Příští měsíc jsou v Ostravě závody v karate. Vybral jsem tě, abys náš tým reprezentoval, jestli nejsi proti." Vysvětlí. "Proč ne." Pokrčím rameny. "Fajn. Tak si na 16. října nic neplánuj jo?" poklepe mě po rameni, "Ahoj za týden. Ahoj Karle." Rozloučí se ještě s Česnekem a odejde. Podívám se na Karla. Zkřiví rty v nepěkném úšklebku a odejde. Ještě v šatně zhasnu světla a následuji ho…
"Ahoj Cornelie." Usměji se na ni a posadím se vedle ní na obvyklém místě, školní lavičce na nádvoří. "Ahoj." Oplatí mi úsměv. "Jak žiješ?" zeptám se poněkud netradičně. "Dobře." Vyprskne Cornelia pobaveně, "co ty?". "Jde to." Ujistím ji, "co čteš?" ukážu na její knihu. "Š jako Šarlota od Lenky Lanczové." Odpoví mi. Mrknu na přední stranu. Hezká, ale nepříliš výrazná dívka v květinových šatech s krátkými tmavými vlasy se směje a za ní sedí blonďatý frajer a stojí hnědovlasý kluk, kterému na rameni spočívá hlava krásky s dlouhýma vlasama. Typický dívčí román, usoudím. "Počítáš doufám teď někdy s tím doučováním jo?" nadhodím nenápadně. "Jo…" přikývne neurčitě. Kuji železo, dokud je žhavé, "Co takhle dneska po tvém plavání?". "Ne, dneska se musím ještě učit." Odmítne Cornelia. "Tak zítra…?" snažím se. "Až budu mít čas, řeknu ti Calebe. Určitě to bude brzy. Zatím ahoj!" rozloučí se se mnou Cornelia a sklapne knihu. "Tak čau.." vyhrknu a Cornelia odejde. A já jsem zase na lavičce sám. No ještě že tu není nikdo z kluků. Protože nám odpadla poslední hodina, ploužím se domů. Na uši si nasadím sluchátka mp3. Písnička Bitter Sweet Symphony má vždy léčivé účinky, cítím jak mnou prostupuje podivný klid a pohoda. Vždyť přece není nic ztraceno ne?

Spřátelený bloček.

28. března 2007 v 21:30 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Spřátelený blog Irmywitch najdete na adrese http://irmawitch-irma.blog.cz/ ! Je vážně super, mrkněte se!!!
Něco pro Irmuwitch:

Další spřátelený bloček.

25. března 2007 v 18:06 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
A další spřátelený blogís je Willminky. Je vážně, vážně parádní, podívejte se!
Pro Willminku:

Ocenění 23.

24. března 2007 v 8:55 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
A tohle krásné ocenění mám od Cornelky za spřátelení! Děkuju!

Spřátelený blogís!

24. března 2007 v 8:53 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Další spřátelený blogísek je blog Cornelky. Je opravdu krásný, tak se tam určitě jukněte!
A něco pro Cornelku:

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola IV.

23. března 2007 v 18:32 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola IV.
Čaj o páté
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
Čekám až do druhého dne, aby si nemyslela že ji uháním. Pak si k ní přisednu na obvyklém místě- na školním nádvoří na lavičce. Tentokrát mě nespatří hned. Na uších má sluchátka mp3 a cosi kreslí na čtvrtku A4. Sednu si k ní a tentokrát se dočkám reakce. Cornelia odloží sluchátka. "Ahoj." Pozdravím ji. "Ahoj." Usměje se. "Co kreslíš?" zajímám se. "Jenom tak… ráda kreslím." Pokrčí Cornelia rameny a trochu zčervená. Nakouknu jí přes rameno na tvrdý papír. Na něm se obyčejnou tužkou rýsuje celé školní nádvoří i s lidmi, kteří se na něm nacházejí. A to do nejmenších detailů! "Páni…" udělám obdivně, "máš talent.". "No… není to zlé." Přizná skromně. "A co baví tebe?" zeptá se. "Karate." Prohlásím, "a taky jízda na koni.". Cornelia kývne hlavou a znovu se zabere do kreslení. "Hele, ještě jsme se vlastně ani nedomluvili na tu zmrzku…" řeknu jakoby mimochodem. "V tomhle počasí?" rozesměje se Cornelia a podívá se na oblohu, která se už od rána povážlivě mračí. "No… tak bych tě mohl pozvat do čajovny. Mají tu bezvadnou." Navrhnu. Cornelia se zamyslí a přikývne. "Dobře," vydechnu úlevou, "co takhle v sobotu, když zítra nemůžeš?". "To taky nemůžu, chodím na kreslení." Pokrčí Cornelia rameny, "možná by to šlo v pondělí.". "Mám karate…" zalituji, "úterý?". "Plavání." Cornelia se omluvně usměje. "Kolik těch kroužků máš?" podivím se. "Jenom tři. Mám čas jenom v pondělí, středu a čtvrtek.". "Čtvrtek? To je dneska…" uvažuji a pak na ni pohlédnu, "kdybych tě pozval dneska na čaj, šla bys?". "No…" znejistí zase Cornelia, užuž mi znovu klesá srdce, "ano, myslím, že by to šlo.". Usměji se a přímo se tetelím radostí. "Fajn. Tak ve čtyři před školou?" nabízím. "Dobře." Zamrká Cornelia…
Sedím na zdi před školou, kde sedávám s klukama většinou každou přestávku. Hledím k bráně školy a dívám se na hodinky. Má ještě pět minut… Za dvě minuty do brány vkročí vysoká štíhlá blondýnka, s džínovou sukní s třpytkami, černým tričkem se světle modrým pruhem a s vlasy spletenými do slušivého drdolu. Prostě kočka. "Ahoj Cornelie." Usměji se na ni a seskočím ze zdi. "Ahoj Calebe." Pozdraví. Chvíli na ni jen tak civím, protože nemůžu uvěřit tomu, že jsem s ní konečně na rande! No dobře, rande se tomu asi říkat nedá, když spolu nechodíme, ale přesto! "No… tak asi půjdeme ne?" navrhne Cornelia nejistě. "Jo." Vzpamatuji se, "jo, půjdeme.". Zkusím ji vzít za ruku. Ale, ať už nechtěně nebo záměrně, Cornelia rukou uhne. Až k čajovně na kraji města dojdeme mlčky. Cornelia nemluví a mě žádná témata nenapadají. Což je další zvláštnost, protože jinak se mi pusa nezastaví.
V čajovně zalezeme do jednoho z útulných koutků, od ostatních oddělených nízkou stěnou a závěsem. Netrvá dlouho a jeden z pinglů nám donese cosi jako jídelní lístek, kde jsou všechny čaje, které podávají. "Vyber si." Nabídnu jí lístek. Cornelia se usměje a podívá se na sloupeček čajů. Nakonec zvolá ovocný čaj, klasiku. Já si vyberu čaj s podivným názvem Dračí oko. Na čaj nečekáme dlouho, číšník nám ho naservíruje i s mističkou slaných mandlí. Byla to dobrá volba, pochvaluji si v duchu, když polykám doušky výborného čaje se sušenými plody. "Tak… na co že to všechno chodíš?" zahájím konverzaci. "Na kreslení, lukostřelbu a plavání." Vyjmenuje Cornelia svoje zájmy. "A co tě baví nejvíc?" sonduji. Cornelia se zamyslí a pak praví: "Plavání. Mám ráda vodu. A co ty? Jezdíš na koni?". "Jo. Ale ještě víc mě baví karate." Přikývnu a napiji se čaje. "A jakej máš pásek?" zajímá se Cornelia. "Hnědej." Pochlubím se. Cornelia se pousměje. "Máš ráda koně?" zeptám se, aby konverzace nevyhasla. Zkusím jí přitom položit ruku na její. Kupodivu se nebrání. "Ano, jsou fajn. Taky bych ráda jezdila." Odpoví Cornelia. "Můj děda má statek, tak tě tam vezmu a můžeme začít." Zaktivním. "Začít?" chytí se toho Cornelia a podívá se na mě, "co začít?". Podívám se jí do očí: "Jezdit."

Ocenění 22.

19. března 2007 v 7:20 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle krásné ocenění mám od caleba za bleskovku na blogu http://mat17.blog.cz . Moooc děkuju!!!
A tohle přenádherné ocenění mám od Bětky z blogu http://betus-world.blog.cz . Je to úúúúúžasné, moooocinky moc děkuju!
A tohle překrásné ocenění je od hay-hey z blogu http://hay-heylin.blog.cz . Děkuju mooooc!!!!

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola III.

18. března 2007 v 9:47 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola III.
Mám šanci?
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
Krčíme se s jídlem na tácech v koutech jídelny, aby nás bylo co nejméně vidět. Nebo spíš, aby nás neviděla jedna dotyčná osoba. Cornelia si nabere na tácek dnešní porci pizzy, salát v mističce a sklenici ovocného džusu. Sedne si k prázdnému stolu v koutě u okna. Pozoruji, že se s ostatními holkami moc nepřátelí. Vyrážíme do akce. "Promiň, máš tu volno?" ptám se nevinně. Cornelia přikývne, neujde mi však, že si po očku změří mé kamarády. Sednu si naproti ní, kámoši se rozsadí vedle. Všichni se pustíme do pizzy, Cornelia si brzy všimne, že ji pozoruji. Viditelně zrozpačití. Mezitím se Boris, Pavel, Jack a Billy rozpovídají o včerejším zápasu. Na Cornelii to však nedělá žádný dojem, věnuje se pouze své pizze, na mě a na kluky se ani nepodívá. Začíná mě to znervózňovat, takhle dlouho mě ještě žádná holka neignorovala. Vidím, že sport na ní rozhodně nepůsobí, takže se začnu s klukama bavit o nejnudnějším tématu na světě- o škole. Tentokrát to zabere, Cornelia poprvé zvedne oči od jídla a poslouchá nás. Když se Pavel zmíní o trojce z testu, Cornelia pozvedne obočí, nic ale neřekne. Pavel nám zopakuje příklad, který měl celý špatně: Vypočítejte rovnici bla bla bla. "Odmocnina z X, se musí rovnat součinu Y a Z. Pak to musíš převést na druhou stranu rovnice a celou rovnici vynásobit 60, aby ses zbavil zlomků. Poměr mezi sebou pokrátíš a odečteš X - 369, to je přece snadné." Vložila se do řeči Cornelia. Pavla tím dost zaskočila, jelikož vyjeveně vytřeští oči. Billy, Jack a Boris se na sebe kouknou. Myslím, že nikdo z nás jí nerozuměl. "Ehm, promiň, mohla bys to zopakovat česky?" pokusím se o vtip. Cornelia upře své studánkově modré oči na mě a pokrčí rameny: "To bylo nejjednodušší vysvětlení.". Dopije svůj ovocný džus a zvedne se od stolu. Odnese nádobí kuchařkám a vyjde z jídelny. Pavel za ní zírá s otevřenou pusou. Billy se podívá na mě: "Tak ti nevím kámo, já mám radši trochu živější typy.". "Já to zvládnu." Pohodím hlavou a dojím pizzu.
Tentokrát se ani neptám a přisednu si k ní na školním nádvoří o polední pauze. Cornelia si mě změří dlouhým rentgenovým pohledem. Pousměji se na ni a otevřu si sportovní časopis. Ona zase zaboří nos do své knížky. Cítím, že musím navrhnout téma na konverzaci nebo to u ní docela projedu. "Dneska u toho stolu v jídelně jsi to Pavlovi natřela." Prohodím jako bych mluvil o počasí. Cornelia pokrčí rameny: "Nemyslela jsem to špatně.". "Ne, bylo to dobrý." Zatlemím se. A pak… se stane něco vážně úžasného. Cornelia se na mě USMĚJE!!! To je můj (zatím) největší úspěch. V úsměvu jí zazáří bílé, dokonale rovné zuby. Cítím svou příležitost. "No, mě osobně matika k srdci zrovna nepřirostla. Potřeboval bych doučování… kdybych tě hezky poprosil, mám šanci, že bys mě doučovala?". Cornelia se trošku zamračí: "No, já nevím. Vždyť se sotva známe.". "No… tak co kdybych tě pozval na zmrzlinu, abychom se poznali?" navrhl jsem a v duchu jsem si gratuloval. Vymyslel jsem to vskutku dokonale! Vyznělo to, jako že ji do ničeho nenutím ani po tom nějak moc neprahnu. Cornelia se zamyslí. "No… to by šlo.". Přímo se v duchu tetelím radostí! "Tak fajn. Máš čas třeba v pátek po škole?" přetékal jsem ochotou. "V pátek ne, chodím na lukostřelbu." Odmítne. Ani nemám čas se podivit nad koníčkem, který dělá a už zvoní. "Tak ahoj!" rozloučí se se mnou Cornelia a odejde na hodinu. Srdce mi o něco klesne, ale ne o tolik. Koneckonců mám šanci ne?

Ocenění 21.

14. března 2007 v 17:18 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle ocenění mám od Alexandríka za spřátelení blogů. Je to vážně krásné, děkuju moc!!!!

Další spřátelený blogísek!!

13. března 2007 v 19:48 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
A je tady spřátelený blogísek Alexandríka!!! Je o příbězích witch, najisto se tam jukněte, protože je vážně nádherný!!!
A něco pro Alexandríka:

Ocenění 20.

13. března 2007 v 18:55 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tak tohle ocenění mám od caleba. Moooocinky děkuju, je krásné!!!!

Spřátelený blogísek!!!

13. března 2007 v 16:31 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Mám další suprový spřátelený blog!!!! Je to blog caleba a je vážně moc super, tak se tam určitě mrkněte;), píše krásné příběhy!!!

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola II.

10. března 2007 v 9:44 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola 2.
Do akce!
Napsala: Smajlinka
Stál jsem nervózně u sochy kamenného orla před dveřmi gymnázia. Tak kde je sakra? Měli jsme sraz v půl třetí a je tři čtvrtě. Jestli to půjde takhle dál, nestihnu karate ve tři! Ještě pět minut jsem tam netrpělivě podupával a pak se před školu vřítil Boris. "Kdes byl sakra?!" vyjel jsem na něho místo pozdravu, "nestihnu kvůli tobě trénink!". "Sorry. Ale ono tě neubyde. Jo a mám špatnou zprávu. Skoro nic sem nezjistil. Je tu nová. Znám jenom jméno a pár základních informací." Vychrlil Boris. "No a?! Panebože tak mi ho řekni!" ztrácel jsem každou vteřinou víc trpělivosti. "Cornelia Haleová." Přečetl z nějakého papírku. "Fajn. A dál?" pobízel jsem ho a díval se přitom na hodinky. "Má výborné výsledky ve škole. Jedničky, občas dvojky. Baví ji krasobruslení a volejbal." Zavrčel Boris, "a laskavě bys mohl přestat prudit. Tak holt jednou přijdeš pozdě no!" . Neměl jsem na jeho poznámky čas. "Adresa?" pohodil jsem hlavou. "Nevím, nezjistil jsem. Je tu úplně nová a tohle jsem zjistil od holky, která s ní sedí… Počkej, Calebe!" zavolal Boris, ale já už ho skoro neslyšel, protože mi v tu chvíli došla trpělivost i čas a běžel jsem na trénink karate. Dělal jsem karate už osm let a při vší skromnosti musím uznat, že mi to jde dost dobře. Líp než ostatním z týmu. A baví mě. A to je hlavní. Rychle se v šatně převleču a vpadnu do tělocvičny jako povodeň. "Jdeš pozdě Calebe!" osopil se na mě trenér. "Omlouvám se pane." vydechl jsem a opřel se o kolena. V boku mě bolestivě píchalo. "To už je podruhé. Jestli příště přijdeš pozdě, budeš běhat 20 trestných koleček." Zahrozil trenér. Ale já věděl, že se na mě nevydrží zlobit dlouho. Měl pro mě slabost. Na rozcvičku jsme si dali 8 koleček běhu a 20 kliků. Při klicích se ke mně naklonil Karel: "Tak už zase pozdě co? Už se těším až budeš příště běhat těch 20 koleček." Ušklíbl se škodolibě. Tohohle kluka jsem vážně nemohl vystát. Už od té doby co jsem začal chodit na karate. Byli jsme stejně staří a on začínal s karatem dřív než já a nikdy nesnesl, že jsem ho v tomto sportu překonal. "Zalez česnek. Počkej až ti to za chvíli natřu." Utrousil jsem k němu. Už dávno jsem pro něj vymyslel tuhle přezdívku česnek. Protože nepoužíval deodorant a vždycky po tréninku strašně páchl potem. Neříkám, že já nejsem po tréninku zpocený. Ale JÁ alespoň používám Old Spice. Po rozcvičce jsme se rozdělili do dvojic. Samozřejmě jsem šel ke Karlovi, abychom mohli změřit síly. Trenér počítal do tří, ale Karel začal už na dva. Vykopl nohou, že jsem tak tak stačil uskočit. "Tohle ti osladím, těš se!" zasyčel jsem nenávistně a pěstí jsem se po něm rozehnal. Uhnul, přesto jsem ale minul jen o milimetr. On se mi snažil dát pěstí do břicha, ale já jeho pokus zablokoval zápěstím. Pak jsem prudce kopl, ale Karel se skrčil a chtěl mi podrazit nohy. Musel jsem udělat přemet vzad, abych mu tu šanci nedal. Pak jsem vyskočil a vykopl. Mířil jsem na jeho obličej. Zaklonil se. Škoda. V zápalu boje jsme si asi čtvrt hodiny vyměňovali podobné údery. Teprve když se mi podařilo česnekovi nohou podrazit nohy a on se zaduněním žuchl na parkety, všiml jsem si, že ostatní na nás už dlouhou dobu jen vyjeveně koukají a povzbuzují. Trenér mě poklepal po rameni. "Dobře Calebe. Ale byl bych mnohem radši, kdybyste si vaše vzájemné antipatie vyměňovali mimo tréninky.". Podal Karlovi ruku a pomohl mu na nohy. " Bylo to dobré Karle. Ale ten kop do strany byla chyba. Dal jsi tak Calebovi dostatek času.". Věděl jsem, že trenéra mrzí, že my dva nejsme přátelé. Vždycky tvrdil, že by z nás byl výborný tým.
"Hele, podívej, támhle je!" ukázal Pavel do rohu školního nádvoří. Na lavičce seděla ta nová holka, Cornelia Haleová. Nos měla zabořený v knížce a na sobě měla dlouhou džínovou sukni růžové barvy. A k tomu bílé tílko. Vypadala snad ještě lépe než včera. "Fajn, já jdu na věc." Kývl jsem na kluky. Seskočil jsem ze zdi a namířil jsem si to rovnou k ní. V ruce jsem držel sportovní časopis. Vzhlédla od knížky teprve, když jsem stál před ní. "Je tu volno?" usmál jsem se na ni co nejsvůdnějším způsobem. Cornelia očima zavadila o úplně prázdnou lavičku na druhém konci nádvoří. "Je, ale jinde taky." Odpověděla. Měla příjemný hlas. Nebyl nakřáplý jako hlas holek z vyššího ročníku, poznamenaný cigaretami, ani pisklavý jako hlas většiny prvaček. "Mě se líbí zrovna tohle místečko." Ujistil jsem ji a posadil se těsně vedle ní. Zarděla se a odtáhla se. Malinko jsem se zamračil. Možná to nebude až tak snadné… Začal jsem si číst v časopise a jakoby mimochodem se zeptal: "Ty jsi tady nová viď?". "Ano." Přikývla a podívala se na mě. Měla opravdu krásné oči. Úplně modré… "Aha." Odvětil jsem, "no, já jsem Caleb." Představil jsem se. "Cornelia Haleová." Odpověděla a potřásla mi rukou. Já ale s její rukou třást nepřestal. Když už to trvalo asi půl minuty, přišlo mi to k smíchu. A jí taky, protože jsme oba vyprskli smíchy. A zrovna když to bylo na takovéhle dobré cestě, zazvonilo. Vytrhla mi svojí ruku a rozloučila se: "No Calebe, ráda jsem vás poznala." A odešla na odpolední hodinu. A já tam zůstal sedět. Sám. Na lavičce na školním nádvoří. A pak přišli kluci. "Tak co???" smáli se. "No… asi to bude trochu těžší. Ale má krásný oči…" zašeptal jsem.

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola I.

7. března 2007 v 21:25 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola 1.
Sázka
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
Bylo 1. září. Jako každého 1.září, jsem i dnes seděl se svými kamarády Pavlem, Jackem, Borisem a Billym na nízké (asi 3 metrové) zdi před vchodem do našeho cvoklého gymnázia. O přestávkách se zde scházel asi každý ze školy. Ať už na schodech, které vedly kolem zdi na které jsme seděli, na malém nádvoří u fontány nebo u velké sochy kamenného orla, jež stála přímo u dveří do školy. Chodil jsem tou dobou do tohoto gymnázia už 8 let, přestupoval jsem sem v deseti letech ze základní školy. Okamžitě jsem se skamarádil s klukama, stali jsme se společně nejoblíbenějšími kluky na škole. Profesoři z nás často dostávali psotník. Ne snad, že bychom se učili tak špatně. Průměrně: dvojky, trojky, občas nějaká ta jednička nebo čtyřka. Učitele víc dráždily naše vtipné poznámky během hodin a nejrůznější lumpárny o přestávkách. V 13. letech jsme, samozřejmě nechtěně, vyplavili celou třídu, když jsme odmontovali uzávěr radiátoru. V 15 pak podpálili polystyrenového sněhuláka, kterého celá třída vytvořila při pracovních činnostech. Jinak jsme rádi vyplavili záchody, schovávali profesorům věci, profesorky jsme často nechtěně polili vodou, hlavně proto, že jim posléze zprůhledněly halenky a trička. Ostatní kluci se velmi chtěli k nám přidat a holky nám leželi u nohou. Poslední tři roky jsme vždy na začátku roku uzavírali sázky, kdo se, a jak rychle, vyspí s nějakou jinou holkou. Letos padla řada na mě.
Jak jsme tak seděli na sluníčkem rozpálené zdi, měli jsme výborný výhled na nové i staré studentky gymnázia, které se nejčastěji scházeli právě u fontány. "Tak kterou?" naklonil Billy hlavu a zadíval se do chumlu chichotajících se holek. "Hele, támhleta zrzka, ta vypadá dobře…" podotkl Jack a trhnul hlavou směrem k jednomu houfu pod námi. "Jo, jenomže ta dá skoro každýmu." Zavrtěl hlavou Boris, "mluvil jsem s Kennym, vyspal se s ní.". "A co ta Sandra? Ta černovláska, jak se přistěhovala z Anglie?" ušklíbl se Pavel. "Rozhodně ne. Jestli sis toho nevšiml, má nos trochu nakřivo. Nebudu spát s nějakou zrůdou." Odmítl jsem rozhodně, protože Sandra Pelcová byla navíc příšerně nudná. Asi dalších 10 minut jsme se dohadovali a navrhovali nejrůznější holky ze školy. A pak mi najednou do oka padla jedna. Právě ji přivezla autem matka, která mimochodem vypadala spíš jako její starší sestra. Byla to křehká blondýnka, na svůj věk poměrně vysoká a štíhlá, přesto ale o hlavu nižší než já. Ještě nikdy jsem ji tady neviděl, musí to být prvačka. Dlouhé blonďaté lokny jí spadaly do očí. Modré oči byly rámované dlouhými černými řasami. Dlouhé štíhlé nohy by jí mohla závidět lecjaká panenka barbie. Na sobě měla bílé tenisky adidas, béžové punčocháče a tříčtvrťové džíny s takovým tím nádechem do zelena, jaké se zrovna nosili, s mnoha kapsami, zářivě tyrkysové tričko s bílým nápisem "the Girl" a světle šedivou mikinu na zip. První den měla místo školního batohu jenom plátěnou tašku přes rameno. Zkrátka, byla to kočka. "Hele, a co tahle?" ukázal jsem na ni. "Ty vole, to je docela kost ne?" přikývl Pavel. "Hm…" zamručel souhlasně Billy. "Takže si plácnem?" mrkl na ně Boris. Dlaně kluků o sebe zvučně pleskly a sázka byla zpečetěna.

Corneliina bolest XVII.- Závěr

4. března 2007 v 14:05 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XVII.- Závěr
Cornelia si vezme od třídního učitele vysvědčení a složí ho do desek. "Mohlo to být lepší." Poznamená profesor. "Ale i horší." Opáčí Cornelia tiše. Profesor se na ni dívá s takovým podivným otcovským pohledem. "Od září to rozjedeme nanovo." Řekne. Cornelia přikývne a připojí se k Will, Taranee, Irmě, Hay Lin a kupodivu i k Elyon. Před školou se dívky loučí. "Budeme si volat." Slíbí Elyon. Tráví prázdniny v Meridianu. Irma odjíždí s rodiči do Itálie, Hay Lin vezme Erik hned první dva týdny prázdnin na sjíždění řeky, rodina Taranee se rozhodla strávit prázdniny u babi na Slovensku a Will odjíždí s matkou a Mattem do Španělska. "Bude se mi stýskat." Vyhrkne Hay Lin a dívky se obejmou. Dál už pokračuje každá jinam. Elyon jde na sever, Taranee a Hay Lin na západ, Irma zamíří na jih a Will s Cornelií se vydají východně, mají kus cesty společné. Povídají si o tom, co všechno bude každá o prázdninách dělat. Na náměstí se jejich cesty rozdělí. Will se s Cornelií obejme a rozejdou se každá svou cestou. Když Cornelia dorazí domů, má v úmyslu hned vyrazit za Chlebem, domluvili s schůzku, aby naplánovali stanování. Než ale stačí svůj plán uskutečnit, odchytne ji v kuchyni máma. Pochválí jí vysvědčení a oznámí jí novinu: "Cornelie, Lilian, chtěli jsme vám to říct až teď po vysvědčení. Podařilo se nám s tatínkem zamluvit letenky do Afriky, takže trávíme celé dva měsíce prázdnin v Egyptě! Celá rodina, nebude to skvělé?". Zatímco Lilian poskakuje radostí, Cornelia ztuhne. "Já nejedu!" odmítne. Lilian, její táta i máma na ni vytřeští oči. "Cože?" zeptá se otec, jakoby špatně slyšel. "Nemůžu jet! Už mám na prázdniny svůj plán." Vysvětluje Cornelia. "Tak si ho budeš muset zrušit. Letenky už jsou zamluvené." Zamračí se matka. "To nejde! Mami já--" snaží se Cornelia, ale matka ji přeruší: "Bez řečí! Dokud tě živíme a šatíme, budeš nás poslouchat!". Cornelia má v očích slzy vzdoru a uteče z domu. Za Calebem. Ten jediný ji pochopí. Najde ho na obvyklém místě. "Calebe!" volá už z velké dálky. "Cornelie!" rozzáří se Caleb, "stalo se něco?" zeptá se když vidí Corneliiny opuchlé oči. Cornelia se mu vrhne do náruče a s pláčem mu vypoví, co jí chtějí rodiče udělat. Caleb pozorně poslouchá a nakonec Cornelii osuší mokré líce. "Tak na co čekáš?" zeptá se. "Na co-cože?" vytřeští Cornelia oči. "Jeď." Řekne Caleb. "Ale Calebe! Já jet nechci. Plánovali jsme přece stanování a…". Caleb zamyšleně utrhne stéblo trávy a strčí si ho mezi zuby. "Stanování a Egypt je velkej rozdíl." Namítne. "No a? Ty na mém místě bys přece taky…" začne Cornelia, ale Caleb ji přeruší: "Neváhal bych ani minutu.". "Tak vydíš!" zajásá Cornelia. "Mít možnost podívat se do Egypta, neváhal bych." Dokončí Caleb. Cornelia se zarazí: "Ty bys… ty bys jel? Beze mě? Nechal bys mě tu?". Caleb si ji přitáhne a smířlivě ji políbí. "Nechci se vázat Cornelie. Po prázdninách jdu stejně na vojnu a… ani potom bych nezůstal v Heatherfieldu. Chci trochu poznat váš svět. Projít si ho. Nechci být ve dvaceti usazeném na jednom místě, mít starost jak zabezpečit rodinu… neříkám, že se nechci oženit. Jednou možná. Ale ne teď. Chápeš?". "Jo!" odsekne Cornelia, "pouštíš mě k vodě! Byla to pro tebe jenom hra co? Neměls mě vůbec rád!". Caleb ji vezme do náruče. "Cornelie, je lepší se rozejít teď než po prázdninách. Aby ty pouta nebyly ještě takový pevný. Stejně bychom se po prázdninách loučili a… třeba bych se už ani potom rozloučit nedokázal. Proto se s tebou rozcházím. Ne proto, že bych tě neměl rád, ale proto že tě mám rád. Chápeš?". Sluníčko vytrvale pálí, motýlci se honí a na louce rozkvétají květiny. Všechno se raduje a jásá. A uprostřed toho veselí sedí Caleb a Cornelia, na louce mezi květinami. Hledí si do očí, Cornelii po tváří stékají potoky slz. "Ale co ty?" vzlykne Cornelka. "Zajdu do Meridianu a rozejdu se s Elyon. Pak se vrátím sem… rád bych si přes prázdniny prošel aspoň okolí.". Cornelia hluboce vzdychne. "Mám jet?" zeptá se roztřeseným hlasem. Caleb smutně přikývne. "Poslední slovo?" šeptne Cornelia. "Hodně štěstí." Kývne Caleb…

Ocenění 19.

3. března 2007 v 16:23 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle je krásné ocenění od terky (U.S.A.K.A). Mooooc děkuju!
Tohle je od Elyon, taky je to krásné, děkuju!!!
Tohle je od Reginky, moooocinky děkuju, je to super!
A tohle je od hay-hey za spřátelení. Je to nádherné, mocinky děkuju!!!

Corneliina bolest XVI.- Dialog

2. března 2007 v 8:29 | Smajlinka Smoulinka |  Corneliina bolest
Corneliina bolest XVI.- Dialog
Přestože je teprve tři čtvrtě na čtyři, Caleb už u lesa na Cornelii čeká. "Calebe!" zavolá Corny, když dorazí na místo. "Cornelie." Usměje se Caleb a pokusí se jí políbit, ale Cornelia odvrátí hlavu. "Co se děje Cornelie?" Caleb zvážní. "Calebe… miluješ Elyon?" vyhrkne Cornelka jedním dechem. Caleb si vzdychne. "Cornelie… je to hrozně složité." Odvrátí pohled. "Jsem blond, ale ne blbá." Připomene mu Cornelia, "pochopím to.". Caleb znovu vzdychne a posadí se do trávy. Cornelia si sedne vedle něj. "Cornelie, Elyon mám rád, ale… tebe miluji." Řekne Caleb pomalu. "Jenže s ní chodíš a se mnou ne." Opáčí Cornelia tiše. "Proto je to tak složité… já… nemůžu se s ní rozejít. Alespoň teď ne." Odvětí Caleb. "Proč?" nechápe Cornelia. "Nemůžu takhle… Cornelie, rozchod vždycky bolí. A jí by bolel mnohem víc, protože jsem jí ani nenaznačil, že se s ní chci rozejít. Navíc má před vysvědčením. Nechci jí TEĎ kazit tu radost. Myslel sem, že bych jí třeba mohl napsat o prázdninách… nebo za ní přijdu do Meridianu. Chápeš?" odpoví Caleb. "Asi jo…Elyon je o prázdninách v Meridianu?" zajímá Cornelii. "Hm." Zahuhlá Caleb, "a co ty děláš o prázdninách?". "Nevím." Pokrčí Cornelia rameny. "Tak to by jsme mohli něco podniknout ne?" navrhne Caleb, "třeba stanování nebo třeba sjíždění řeky.". "To by bylo bezva!" zajásá Corny a vrhne se Calebovi kolem krku. Společně pak plánují co všechno na prázdninách podniknou…
"Cornelie!" šťouchne do Corny Will při vyučování, "nespíš náhodou?". "Jasně že ne." Odpoví Cornelia šeptem. "Pořád ses koukala na jedno místo." Připomene Will. Cornelka pokrčí rameny: "Zasnila jsem se.". "Dovedu si představit o kom jsi asi snila." Ušklíbne se Will, "hele Cornelie, měla bys dát od Caleba ruce pryč. Myslím to vážně, protože--" "Will, kdy už mi sakra přestaneš kecat do života?" naštve se Cornelia. "Až budeš mít dost vlastního rozumu!" urazí se Will, "Caleb ti už jednou ublížil! Kdo zaručí, že se to nebude opakovat?". "Já to VÍM, že se to nebude opakovat. Vím to, protože mě miluje. Řekl mi to Will." Odpoví Cornelia s převahou. "Vážně? Jenže je tu ještě Elyon Cornelie! Jak můžeš tak bezcitně ignorovat její city?" zamračí se Will. "A co ona? Ona se snad pozastavila nad mými city, než se dala s Chlebem dohromady?" ušklíbne se Corny. "To je něco jiného." Odvětí Will. "Vysvětli mi v čem!" pohodí hlavou Cornelia. "V tom, že když se Ellie dala dohromady s Calebem, ty už jsi s ním nechodila." Vysvětlí Will, "hele Cornelie, vážně si myslím--" "To je moje věc Will. A musím tě důrazně požádat, aby ses mi do MÝCH věcí nepletla." Otočí se k ní Cornelia zády. V duchu ale cítí malé provinilé píchání, protože si uvědomí, že v jistém ohledu má Will pravdu.

Spřátelený blog!!!

1. března 2007 v 9:28 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Tak mám další suprový spřátelený blog! Je to blog hay-hey a je vážně krásný, takže se na něj doufám podíváte!:)
A něco pro hay-hey: