Duben 2007

Ocenění 26.

28. dubna 2007 v 9:52 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle krásné ocenění jsem dostala od Cornelky za bleskovku. Děkuju!!!!
A tohle nádherné ocenění mám od C.O.R.N.E.L.K.Y. Je překrásné moooc děkuju!!!

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VIII.

26. dubna 2007 v 15:51 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VIII.
Hádka
Napsala: Smajlinka
(vypráví Cornelia)
Jako každé ráno si zkontroluji věci do školy a zalezu na půlhodinu do koupelny, kde si dám sprchu, osuším se a natřu celé tělo ošetřujícím tělovým krémem s vůní broskve. Ta vůně vydrží docela dlouho, proto ji používám. Vyčistím si pečlivě zuby a pleť. Potom, zabalená v osušce jdu opět do svého pokoje, ufff, kvůli sprše musím vstávat už v šest hodin, jinak bych všechno nestihla. Kvůli slunečnému počasí použiji deodorant, abych se nepotila. Obleču si bílé spodní prádlo, černé džíny se stříbrným páskem a černé tričko s krátkými rukávy, které jsou stříbrně lemované a na prsou mají stříbrný nápis. Pak se posadím před svým kosmetickým salónkem a pročešu si dlouhé vlasy. Nechám je dnes rozpuštěné, pouze si do nich dám tenkou černou čelenku, na níž se skví maličká kovová stříbrná lebka. Oční víčka přejedu stříbrnými stíny, řasy načerním prodlužující mascarou a rty přejedu leskem s růžovým nádechem a třešňovou příchutí. Ještě se lehce pošplíchám parfémem, hodím na záda školní brašnu a sejdu po schodech dolů do kuchyně. Udělám si toast, babička nejspíš ještě spí. Moji rodiče se zabili při autonehodě, byly mi necelé dva roky. Od té doby se o mě stará babi. Po varovném cinknutí toasty vytáhnu a namažu tenkou vrstvou pomazánkového másla. Navrch ještě pokapu medem a z konvice si naliji šálek čaje. Všechno si vyrovnám na stůl a z batohu vytáhnu učebnici matiky, ze které slíbil profesor test. Učila jsem se včera, hned po odchodu Caleba, přesto malé opakování nic nezkazí. No jo Caleb… Ten kluk je hezký jako obrázek, chytrý jako kniha (teda možná krom matiky), sympatický a s veselou povahou… přesto mi na něm od první chvíle něco nesedí. Nějaké nepříjemné tušení, intuice… Ale člověk se s ním cítí fajn, to se musí uznat. Vlastně tak trochu doufám, že se s ním dnes uvidím. Snad přijde zase o přestávce na lavičku… Zamyslím se a usrknu si doušek teplého čaje. Takže a2 + b2 = c2… Minule to Calebovi v tom černém tričku hrozně slušelo… x : 5 769 = 8 : 4… Stejně mu to sluší vždycky, má díky karate tak vypracované svaly a krásné vlasy… x . 4 = 5 769 . 8… Jaké by to asi bylo se těch vlasů dotknout…?... x = 46 152 : 4… já už asi vážně blázním… x = 11 538. Kvůli pokročilejšímu času honem schovám učebnici do batohu, ten si hodím na záda, v chodbičce seberu krátké paleto a do úst vložím mentolovou žvýkačku…
O velké přestávce si zastrčím otázky z testu do zadní kapsy džínsů a seběhnu schody k šatnám, kde si obuji stříbrné sandále a vyrážím na školní nádvoří. "Naše" lavička, jak nazývám lavičku na které se s Calebem pravidelně o velké přestávce scházíme je dosud neobsazená, přesto před ní vidím Caleba a jeho kamarády. Nejspíš mě nevidí, protože jsou pohrouženi v hádku. Neslyším, proč se hádají a když dojdu blíž, samozřejmě mě zaregistrují. "Ahoj…" pozdravím zmateně. Calebovi kámoši na mě vrhnou pěkně nevrlý pohled a na pozdrav mi odpoví kývnutím hlavy. Pak ještě Billy k Calebovi poznamená: "Koukej sebou hodit." A kromě Caleba všichni zmizí. "Ahoj." Usměje se na mě Caleb. "Co se děje?" pohodím hlavou směrem k jeho odcházejícím přátelům. "Ale… jsou nějak naštvaný… asi kvůli písemkám…" ošije se Caleb a honem odvede řeč jinam.

Ocenění 25.

11. dubna 2007 v 12:20 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tahle krásná ocenění jsem dostala od C.O.R.N.E.L.K.Y. za soutěž Menu a za bleskovku. Mooooooooooooooooooooooooooc mooooooooooooooooooooooc děkuju C.O.R.N.E.L.K.O., jsou vážně nádherné!!!!!
A tohle úžasné ocenění jsem dostala za bleskovku od Willminky. Taky mooooooooooooooooc moooooooooooooocinky děkuju!!!!

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VII.

9. dubna 2007 v 15:31 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VII.
Doučování, naděje a zklamaní
(vypráví Caleb)
"Pojď dál." Usměje se na mě Cornelia a ustoupí ve dveřích, abych mohl projít. "Ahoj Cornelie, díky že sis udělala čas." Mrknu na ni. "Nemáš za co." Odpoví mi a zabouchne. Projdeme místností, která jistě slouží jako obývací pokoj s velikým gaučem, několika křesly a televizí. Co mě překvapí je krásný krb. Koutkem oka nahlédnu do kuchyně, která je laděná do světle béžových barev. Pak vystoupáme po schodech do podkroví a Cornelia mě zavede do svého pokoje. Jakmile se za námi zavřou dveře, zvědavě se rozhlédnu kolem. Z pokoje se dá vyjít na balkon, z kterého je obrovský výhled. Vedle okna je vzorně ustlaná postel, s růžovým polštářem, peřinou a prostěradlem. Na polštáři sedí plyšový medvídek. U protější stěny je veliké zrcadlo a pod ním nejspíš nějaký salon krásy, jak poznám podle kartáče na vlasy, několika lahviček kosmetiky, vatových tamponků a pár líčidel. Vedle něho je skříň na oblečení a spoustu šuplíků. U poslední zdi, hned vedle dveří je pracovní stůl s jezdící židlí a počítačem. Pod stolem ještě zahlédnu školní batoh. Uprostřed pokoje je malý konferenční stolek s pár velkými polštáři místo židlí. Na jeden mě Cornelia posadí a na chvíli odběhne. Využiji toho k prohlídce fotografií na jejím pracovním stole. Na několika je Cornelia. Stupňuje se to, fotografie Cornelie, když byla malá a oblečená za bílou kočičku, nejspíš na maškarní ples. Cornelia, držící v ruce panenku a míč, za stolem na kterém se skví dort s nápisem "Cornelia 7 let". Cornelia na nějaké zahradě, pod košatým stromem. Cornelia na koni. U poslední fotky se zarazím. Cornelia u jezera, jak ji kolem ramen objímá vysoký, černovlasý kluk. Oba se smějí… Zaslechnu kroky a rychle se posadím zpátky na polštář. Cornelia nese podnos s dvěma sklenicemi ovocného džusu a mističkou keksů. "Máš to tu hezky vymalovaný." Vyhrknu, abych taky něco řekl. "Díky." Kývne Cornelia a nahne se pro svojí školní tašku. Opravdu má zajímavě vymalovaný pokoj. Na stěně, která obsahuje dveře je vycházející slunce, na stěně vlevo, u které stojí skříně a kosmetický salon, rozkvétá celá louka barevných květin a na zdi s postelí se černá hvězdná obloha. Čtvrtá stěna není nijak vymalovaná, protože ji celou pokrývá okno s vstupem na balkon. Dovtípím se, že stěny kreslila sama. "Takže… začnem?" zeptá se nejistě Cornelia. "Jo," vzpamatuji se, "jo, začnem." Následující hodinu se Cornelia všemožně snaží nacpat do mé hlavy několik vědomostí z matematiky. A musím říct, že ke konci docela i úspěšně. "Díky." Vydechnu a zhroutím se na záda poté, co spočítám půl tuctu příkladů na procvičení a dobře. "No, myslím, že už to chápeš." Zazubí se Corny. "Tak na oplátku tě hned jak budeš mít čas, vezmu zajezdit na koni." Slíbím. "Díky." Přikývne Cornelia. Jedna věc mi však vrtá hlavou. Ta fotka na jejím pracovním stole! Vůbec jsem nepomyslel, že by mohla být zadaná… Co když vážně je??? Není potom moje snažení úplně marné??? Co si o tom mám sakra myslet??!! Tak se jí na to zeptej… přemítám v duchu, zeptej se jí a tím to vyřešíš. Přesto mi ale ta otázka jaksi nejde přes rty. Po další půl hodině, kdy se bavíme o všem možném se Cornelia vzpamatuje a zděsí se kolik je hodin. Pak mě vyžene, ujistí mě, že to bylo fajn a že se zase brzy uvidíme. K rozloučení přidá i úsměv, oplatím jí stejně a odcházím. V hlavě mám ale zmatek. Má Cornelia kluka???

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VI.

9. dubna 2007 v 9:53 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola VI.
Hodina plavání
(vypráví Caleb)
"Calebe! Calebe! CALEBE!" dělám že neslyším Pavlovo řev a jdu nevšímavě dál. Slyším, že se za mnou rozběhl a tak si nenápadně, aby to neviděl, nasadím na uši mp3, abych mohl svoje chování nějak omluvit. "Jdeš jak hluchej." Vyčte mi a sundá sluchátka z uší. Pokrčím rameny: "Potřebuješ něco?". Pavel se zatváří dotčeně: "Snad jsme kámoši ne? Nemůžu si s tebou jen tak pokecat?". Trochu se zastydím. Má pravdu, jsme kámoši, nic se neděje ne? "Můžeš." Uchichtnu se, "O čem chceš mluvit?". "Tak třeba jak ti to jde s tou tvojí holkou…" mrkne na mě. Úsměv se z mé tváře vytratí. "Ona není moje holka." Uhnu před jeho rentgenovýma očima. "Tak už aby byla, tolik času nemáš." Usoudí Pavel. "Bude." Odseknu o něco prudčeji, než bych sám chtěl a nechám ho stát na rohu ulice. Mám sice Pavla a Billyho a Jacka a Borise rád, ale někdy jsou vážně nesnesitelní!
"Calebe?" tak tenhle hlas mě potěší daleko víc než ten Pavlovo. "Ahoj Cornelie." Usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí. "Calebe, můžeš tohle úterý?" zeptá se a připojí se ke mně. "Jo…" zamyslím se. "Fajn. Tak můžeš přijít na to doučování. Teda jestli ještě chceš…" přikývne Cornelia. "Chci," ujistím ji, "kam máš namířeno?". "Na plavaní." Odpoví mi a ukáže na svou růžovou sportovní tašku. Má na ní vyšité květiny. Vůbec je půvabně oblečená. Jelikož dnes navzdory pozdnímu září svítí sluníčko, oblékla si krátké džínové kraťasy, které mají na každé nohavici krátký rozparek a ten se stahuje na hnědé šňůrky. Na sobě má také bílé tílko, v jehož spodní části rozkvétá celá louka pouze fialových květinek. Tílko je poměrně krátké, takže odhaluje štíhlé opálené bříško. "A můžu jít s tebou?" zvednu zrak od jejího odhaleného pupíku k jejím šmolkově modrým očím. Cornelia se zasměje: "No, já tam ale nejdu pro zábavu, jen tak. Plavu závodně.". "Já vím," přikývnu, "ale i tak tam přece můžu jít s tebou ne? Budu se na tebe dívat…". "To můžeš." Souhlasí pobaveně, "ale zajímalo by mě, jak dlouho tě to bude bavit.". To by ses divila, ušklíbnu se v duchu, jak dlouho bych se na tebe vydržel dívat.
Sportovní dům, v němž se kromě posilovny a několika tělocvičen nachází také plavecký bazén, stojí v centru města. Cesta nám však uteče rychle, oba se dobře bavíme. Nevím čím to, ale je nám spolu fajn. Cítím to.
Vevnitř počkám u bazénu na tribuně, dokud Cornelia nevyjde v dvojdílných červených plavkách, hezkého střihu. Údivem vyvalím oči a pootevřu ústa. Musím nejspíš v tu chvíli vypadat jako debil, nicméně nemůžu se ovládnout, když takhle Cornelii vidím. Vzpamatuji se teprve, když mi zamává a na příkaz svého trenéra s několika ostatními dívkami skočí do vody. Zavrtím hlavou, abych zaplašil jisté myšlenky, které se mi tam proti mé vůli draly. Opřu si bradu o kolena a vzdychnu. Cornelia vypadá v plavkách málem jako bohyně. Vysoká, útloboká, malý zadek a dlouhé nohy, štíhlá jako proutek, dlouhé blonďaté vlasy rozpuštěné. Po celém těle je krásně opálená. Líbí se mi na ní všechno. Občas můj zrak ulétne i k jejím dvoum kopečkům ňader… Sleduji, jak nejprve přeplavou několikrát dlouhý bazén sem a tam, trénují skoky do vody a Cornelii to opravdu jde. Nakonec pak přijdou skoky z vysoké věže, na které také civím s otevřenou pusou. Cornelia se ještě v letu schoulí a pak narovná a zajede pod vodu ukázkově propnutá. Pár chvilek a její hlava se objeví nad hladinou. Jelikož mrkne směrem ke mně, ukážu jí palcem jedničku. Usměje se na mě tak zářivě, až mě bodne.
Po tréninku se nabídnu, že ji doprovodím domů. Cornelia souhlasí, venku se totiž docela setmělo. Bavíme se víc než dobře, Cornelia vypráví o svých zamilovaných koníčcích, plavání, kreslení a lukostřelbě, já přidávám svoje karate, vypravujeme si všelijaké veselé zážitky, každou chvíli se smějeme. Ptá se mě na statek mého strýčka, hlavně tedy na koně. Slibuji jí, že ji tam někdy vezmu si zajezdit. Pak se mě zeptá, jestli umím hrát na nějaký hudební nástroj. Odpovídám, že jsem hrál na kytaru, ale nějak moc mě to nechytlo a tak jsem toho nechal… Cesta k jejímu domu uteče až trapně brzy. "Tak…ahoj?" podívám se jí do obličeje. "Ahoj." Usměje se. Přesto se k odchodu jaksi nemáme. "Díky za krásný odpoledne." Vyhrknu. "Nemáš zač." diví se Cornelia. Mám! A hodně! A… zase nic. Pořád si hledíme do očí a stojíme u sebe hodně blízko. Moje tvář je plná očekávání, Corneliina je vážná, ve střehu. Ani nepostřehnu, kdy se k sobě trochu nakloníme, naše hlavy jsou už opravdu dost blizoučko… Když se moje rty dotknou jejích nádherných, plných a sametových, Cornelia sebou trhne a odtáhne se. "Tak dobrou Calebe." Usměje se naposled a zmizí v temných dveřích. Ještě chvíli na ně civím jak čerstvě vyoraná myš, pak se ale vzpamatuji a vydám se na cestu k vlastnímu domovu. Tak to bychom měli, usměji se v duchu…

Ocenění 24.

5. dubna 2007 v 9:35 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle je od Irmywitch za bleskovku...
Tohle je od corny23...
Tohle je od Willminky pro všechny spřátelené blogy...
Tohle je od corny12 za bleskovku...
Všem moooocinky děkuju!!!