Červen 2007

Ocenění 33.

27. června 2007 v 7:23 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle další krááááásné ocenění mám od Mazlíčka111 za bleskovku. Zase je úplně nádherné, vážně nevím jak to děláš:)))

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XVII.

25. června 2007 v 21:47 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XVII.
Girlfriend
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
Jakmile jsem měl volnou chvíli, zašel jsem k Will. "Ahoj." Vítá mě poněkud překvapeně zrzka. "Ahoj." Oplatím jí, "jdeš ven?". "No… tak jo." Rozhodne se, omluví se mi a za chvíli je zpátky i s mikinou a botama. Venku totiž fouká studený vítr a žluté listí pokrývá zem. "Potřebuješ zase něco zjistit?" zajímá se Will. "Ne. Ale mám pro tebe informaci. Ten Corneliin brácha… Peter nemá holku." Říkám. "Vážně???" zajásá Will, "no to je super!". Pak si uvědomí své nadšení, zrudne a úkosem se na mě podívá. Zazubím se na ni: "Líbí se ti co?". "Jo…" sklopí Will oči. "Jo…" odvětím zamyšleně, "mě taky.". "Cože?" vytřeští Will oči. "Co?" vzpamatuji se, "ale ne… Ne Peter. Cornelia.". "Jo tak." Zasměje se Will, "a jak to pokračuje?". Pokrčím rameny: "Čekám na odpověď.". "Určitě bude kladná." Povzbuzuje mě Will. "Toho se právě bojím." Vyhrknu. Will zastaví a zadívá se mi do očí. "Nechci ji ztratit Will. Miluju jí." Řeknu tiše. "Je to až takhle vážný?" zeptá se Will. Mlčky kývnu. "Vím o čem mluvím Will. Nemůžu myslet na nic jiného. Nikdy jsem něco takového necítil. Když někoho miluješ a on tebe… tak je to strašně krásný. Ale když to ten druhý neopětuje…" sklopím oči, "pak to strašně bolí Will. Strašně.". Přikývne: "Znám ten pocit.". Překvapeně se na ni zadívám. Nikdy mě nenapadlo, že mezi Will a Mattem to bylo tak navážno. Chodila s ním půl roku, potom ale jeli spolu do Nížan… a tam Matt poznal Orube. I když s ní chodil jen dva měsíce, Will to nejspíš hrozně ublížilo. Ale nevypadala na to. Chovala se statečně. Napadá mě, že Will má možná víc tváří než tu lišáckou a veselou jaká je pro ní tak typická…
Den ve škole je víc než hrozný. Slíznu trojku z písemky z chemie a další za rozbor literatury. Fakt super. S náladou vraha mířím ihned domů po škole domů, kde chci špatnou náladu utopit v hrnku kávy. Právě přemýšlím, jestli si nepustím mp3, když zaslechnu za sebou bolestně známý hlas: "Calebe?". Otočím se, abych zjistil, jestli to není halucinace. Není. Přede mnou stojí Cornelia a jako vždycky vypadá nádherně. Při pohledu na mojí lásku v hnědých kožených kalhotách, hnědé vypasované blůzce, zdůrazňující štíhlý pas a vysokých hnědých kozačkách na zavazování se mi na chvilku zastaví dech. Vlasy má rozpuštěné a v náruči třímá několik knih. "Zrovna jdu z knihovny…" usměje se na mě trošku plaše. "Ahoj Cornelie." pozdravím ji, "jdeš teď domů?". "Jo." Přisvědčí. "Můžu tě doprovodit?" zeptám se věcně. "Samozřejmě, díky." Řekne a nadhodí si knihy. "Ukaž, pomůžu ti." Uzmu jí bichle z rukou. Vděčně se na mě usměje a to je mi dostatečnou odměnou. Kousek cesty kráčíme mlčky. Tentokrát začne hovor první Cornelia: "Přemýšlela jsem Calebe." Prohodí s pohledem upřeným před sebe. "Ehm…" vypravím ze sebe, nic jiného mě totiž nenapadá. "A rozhodla jsem se.". Zastavím se a pohlédnu jí do studánkově modrých očí. Napjatě na ni zírám, snažím se z jejího výrazu vyčíst odpověď. "A?" zeptám se, když už je ticho nesnesitelné. "Chci s tebou chodit Calebe." Odpoví mi Cornelia tiše. Knihy se zaduněním dopadnou na studenou zem, jak mi vyklouzly z rukou. Chvíli mi trvá, než mi Corneliina slova dojdou. A pak už není na nic čas, oba myslíme na totéž. Láskyplně se obejmeme a dlouze, něžně políbíme…

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XVI.

25. června 2007 v 21:47 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XVI.
Dej mi čas
Napsala: Smajlinka
(vypráví Cornelia)
Ráno se cítím hrozně rozlámaná a unavená. Navíc se mi v hlavě leccos rozleželo a tak se cítím i trochu provinile. Vždyť s Calebem ani nechodím… Tyhle myšlenky se mi podaří smýt až pod horkou sprchou. Pak si vyčistím zuby a pleť. V pokoji si vyfénuju vlasy, svážu je do culíku, načerním mascarou řasy, rty obtáhnu leskem, bohatě se naparfémuji, obleču si džíny a světle modré tričko s lebkou. V kuchyni si namažu celozrnný chléb tenkou vrstvou másla, pokapu medem a uvařím si hrnek ovocného čaje a jako obvykle si opakuji učivo. Přesto se nemůžu jaksi soustředit.
O přestávce mě ve na nádvoří odchytne Caleb. "Cornelie?" chytne mě za ruku. Při kontaktu s jeho mužnou dlaní mi srdíčko udělá pár tepů navíc. "Calebe." Oplatím mu. "Jak je?" zeptá se a podívá se mi do očí. "Bolavě na duchu i na těle." Odvětím tiše. Plaše se na mě usměje. "Víš… to co se stalo včera večer…" začne Caleb, ale nenechám ho to dokončit. "Promiň mi to Calebe, chovala jsem se hrozně…" přeruším ho. Překvapeně si mě změří. "Ba ne. Nic zlýho se nestalo." Odporuje mi. "Díky." Vydechnu, "jsem ráda, že to takhle bereš. Víš, když spolu ani nechodíme a tak…". "Právě." Střelí po mě očima, "víš už dlouho ti chci něco říct Cornelie.". Zavětřím, tuším kam tím míří. "Nechceš… nechceš se na chvilku posadit?" navrhne a já kývnu. Kecneme si na naší oblíbenou lavičku. "Totiž…" začíná Caleb a rudne, "já… chtěl jsem ti říct… že, no… že…". Je tak roztomilý, když se takhle zajíká. "Víš chtěl jsem ti říct, že… že je mi s tebou dobře… a že se mi líbíš Cornelie… a že…" Caleb se zhluboka nadechne, "a že bych byl moc rád, kdybys se mnou chodila.". A je to tu! "Myslíš… myslíš to vážně?" ujišťuji se. "Stopro." Kývá rychle. "Já…" kousnu se do spodního rtu, "já nevím Calebe. Nejsem si jistá, jestli s tebou chci chodit…" Sama ale cítím jaká je to lež. Jsem si jistá. CHCI s ním chodit. "Calebe… dej mi čas." Požádám ho. Potěšeně kývne, nejspíš myslel, že ho hned odmítnu. "Tak… tak se brzy uvidíme jo?" usměju se na něj. "Jo." Zamrká, "zatím ahoj!". "Ahoj." Rozloučím se a chci odejít, když na mě ještě Caleb zavolá: "Ty Cornelie… má tvůj brácha holku?". Překvapeně se otočím. "Peter? Ne, proč?" podivím se. "Ale… jen tak." Směje se Caleb. Pokrčím rameny, nemůžu se vyptávat podrobněji, za minutu zvoní. Calebovi hodina odpadla, takže na něj ještě zamávám a zmizím mu z dohledu. Tím pádem už nevidím, co se odehraje hned po mém odchodu…
"Nazdárek Calebe." Zaslechne za sebou Caleb známý hlas. "Billy?" otočí se. "Jasně." Šklebí se. "Tak jak pokračuješ?" přeptá se Boris a kecne si na lavičku na místo, kde ještě před chvílí seděla Cornelia. Pokrčí rameny, jim se tak bude svěřovat. "Hele Calebe, tohle už nás nudí. Koukej dodržet sázku." Zavrčí Jack podrážděně. "A co když ji nedodržím?" odsekne Caleb vzdorovitě. Billy si ho přitáhne a zašeptá mu do ucha: "To radši ani nezkoušej chlapečku. S touhle partou pečeš už víc jak sedm let, takže se na nás nemůžeš vyfláknout.". Caleb se mu vytrhne a zasyčí: "Jsem na tom docela dobře. Potřebuju ještě trochu času. Dej mi čas Billy. Dodržím sázku.". Billy kývne na Jacka, Borise a Pavla, který po celou dobu mlčel jak zařezaný hřebík a koukal na zem a všichni zmizí. Caleb se posadí na lavičku. Tohle bude těžší než si myslel. Billy je dost velkej debil na to, aby ty výhrůžky splnil, to Caleb dobře věděl. Jenomže taky věděl, že nemůže zradit dívku, kterou miluje. Ano miluje. Jen doufá, že ona jeho taky… Nezradí Cornelii. Ale musí vymyslet co udělá s klukama…

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XV.

22. června 2007 v 7:44 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XV.
Výlet ke hvězdám
Napsala: Smajlinka
(vypráví Cornelia)
V úterý se na schůzku s Calebem, Irmou a Will náležitě vyfiknu. Černé třpytivé džíny se stříbrným páskem, černé tričko s delšími rukávy (v posledních dnech se totiž citelně ochladilo, asi už fakt začíná podzim) a stříbrným nápisem mi přijdou docela jako dobrá kombinace. Vlasy pročešu a sepnu stříbrnou sponou. Řasy zvýrazním prodlužovaní mascarou, dokonce si namaluji i černé linky. Rty přejedu narůžovělým třešňovým leskem a do úst vložím žvýkačku s mentolem. Ještě se bohatě naparfémuji broskvovou vůní a už si v chodbě obouvám černé polovysoké boty. Babička o mé schůzce ví, informovala jsem ji dopředu. Cestou tak trochu přemýšlím. Vlastně ani nevím proč bych se měla takhle upravovat. Jenže… nevím proč, ale najednou chci být vůči Calebovi přitažlivá, div ne krásná. Ale stejně to nechápu. Tohle jsem ještě nikdy k žádnému klukovi necítila… Přistihnu se že… že bych si přála s Calebem chodit.
Will a Irma už čekají před malým útulným barem. "Ahoj." Usmějí se. "Ahoj." Oplatím jim. Čekání na Caleba si zkrátíme holčičím kecáním o módě a tak podobně. Pomluvíme učitele na naší škole, zhodnotíme fešáka, který nás pozoruje přes sklo bistra a společně si zanadáváme na náročnost učiva. A potom konečně dorazí Caleb. Srdíčko mi najednou udělá o tři tempa navíc, když znovu spatřím toho kluka! "Ahoj!" vítají ho Irma a Will nadšeně. "Zdar…" supí Caleb. Podle jeho hrudi poznám, že běžel. "Sakra, Billy, Pavel, Boris a Jack mě zdrželi sorry." Omlouvá se, "tak trochu sem se zakecal a potom nejela žádná městská… Ahoj Cornelie." Podívá se na mě. "Ahoj." Usměju se na něj s pohledem do jeho zelených očí. Neujde mi, jak Irma mrkne na Will a obě se zašklebí. Honem odvádím řeč jinam: "O čem jste kecali?". "Tak…" zrozpačití Caleb a z nepochopitelného důvodu uhne očima, "o ničem.". "No tak jdeme ne?" zahaleká Irma, žďuchne ramenem do Will a všichni čtyři vkráčíme do baru. Will s Irmou si objednají colu, já džus a Caleb sprite. "Ty Will…" začne Irma, "kdo to byl ten kluk jak nás dneska doprovázel ze školy?". "To byl Martin…" odtuší Will, "chodí do vedlejší třídy, je starý jako já a výborně prospívá.". "Vypadá jako pako." Zasměje se Irma. "Ale líbíš se mu." Mrkne na kamarádku Will. Irma se ušklíbne. "Nemyslíte náhodou Martina ze třeťáku?" vmísím se do hovoru. "Jo." Přikývne Will, "znáš ho?". "Trochu…" přisvědčím, "byl se mnou na matematické olympiádě.". Koutkem oka zaznamenám, jak se Caleb nepatrně zamračil. Žárlí??? Další hovor už probíhá ve čtyřech, bavíme se, respektive Caleb baví nás, každou chvíli se smějeme. Připadá mi, že se maličko předvádí, ale to mi nevadí. Vypráví zaujatě o svém zamilovaném koníčku- karate a jakémsi klukovi, kterému říká Česnek… Jeho vyprávění poslouchám napjatěji než detektivku. Zjišťuji, že mi Caleb… imponuje. A také zjišťuji, že Irma a Will jsou fajn holky. Baví se se mnou stejně jako s Calebem a nemohu si nevšimnout, že ačkoli jsem s nimi vlastně poprvé, mají mě za kamarádku. Berou mě. Pití už je dávno vypité, ale bavíme se dál, náš stůl je nejhlučnější, smějeme se snad všemu. Je mi s nimi bezva. Teprve v půl devátý se Irma zvedá, ještě stále se slzami smíchu v očích: "Jdu. Ještě nemám připravený učení na zítřek a venku už je pěkná tma.". Usoudíme že má pravdu a před bistrem se rozdělíme. Irma s Will zamíří spolu na zastávku MHD a mě se nabídl Caleb, že mě doprovodí. Samozřejmě jsem souhlasila. Caleb navrhne, abychom šli zkratkou přes park. Přikývnu. Park je sice teď ve tmě dost nebezpečný, ale s Calebem se nebojím. Bohužel je v parku ještě větší tma než na ulicích a tak brzy klopýtnu. Asi bych i upadla, kdyby mě Caleb nezachytil. "Promiň." Špitnu, "ale nevidím na krok.". "Bojíš se?" zasměje se Caleb. "Jo." Vyprsknu smíchy. "Tak když se bojíš tak…" začne Caleb. "Nesmím do lesa co?" doplním ho pobaveně. "Ne." Tlemí se Caleb, "Když se bojíš tak mi dej ruku.". Tohle jsem teda fakt nečekala! Nicméně docela ochotně vložím svou ruku do jeho teplé dlaně. Je příjemné držet Caleba za ruku a procházet se parkem, i když v noci. Nemluvíme, je to zbytečné. Nevím proč, ale i přesto si nějak rozumíme… A já začínám chápat, že jsem se do Caleba zamilovala. Je mi s ním dobře. Náš dům se před námi objeví strašně brzy. "Tak ahoj…" zvednu k Calebovi oči. "Ahoj." Řekne Caleb tiše, ale mou ruku nepustí. Stojíme v podstatě proti sobě a díváme si zblízka do očí. Hypnotizujeme jeden druhého, nechce se nám loučit. Caleb se ke mně nakloní. Takhle zblízka vypadá snad ještě líp než z dálky i když díky tmě mu moc nevidím do obličeje. Příjemně voní pánskou vůní. "Musím…" vymáčknu ze sebe. "Jo." Kývne Caleb a… a zase nic! Mou ruku nepustí. "Ahoj." Podívám se mu znovu do očí. "Ahoj." Řekne a konečně mě pustí. Vlastně mě to trochu mrzí, chtěla bych s ním ještě zůstat. Otáčím se tedy k němu zády, abych odemkla klíčem dveře, když mě Caleb najednou prudce chytí a přitáhne k sobě. "Cornelie…" zašeptá. "Ano?" řeknu tiše. Teď, teď to přijde! "Pojď se ještě někam projít…" navrhne Caleb. Kývnu, taky se mi ještě nechce domů. Ruku v ruce vyjdeme na kopec za hvězdárnou. Chodí sem hodně zamilovaných párů… Sedneme si na zem. Je krásně jasno, když zvrátím hlavu nahoru, nebe je plné hvězd. Caleb na rozdíl ode mě zná souhvězdí a umí je pojmenovat. Protože je už dost chladno, otřesu se zimou. Caleb sundá mikinu a zahalí mě do ní. Dlouze vdechnu vzduch, z mikiny cítím Calebovi vůni. "Díky." Špitnu vděčně a všimnu si, že Caleb mě objímá stále, ačkoli už by vlastně nemusel. "Cornelie já…". Teď už to určitě řekne! "Já…já…" koktá. Sotva si všimnu, že se k sobě oba nakláníme. Už jsme u sebe hodně blízko, skoro se naše rty dotýkají. Srdíčko mi bije tak zběsile, až je to bolestivé a mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi. Přistihnu se, že bych si moc přála Caleba políbit! Už nás dělí jen pár milimetrů a i tuhle vzdálenost rychle překonáme. Rty se k sobě přitiskneme v horkém polibku. Je to vlastně náš první opravdový polibek, takže oba rychle ucuknem. Zrychleně dýchám, moje mysl není schopná pojmout nic jiného než Caleba, vše ostatní mizí za hranicí naprosté nedůležitosti, moje tělo se dožaduje pokračování. Caleb je na tom stejně, takže se naše rty znovu spojí. Ty Calebovi jsou jemné, sametové a horké stejně jako moje, trošku pootevřu ústa, Calebův jazyk rychle vnikne dovnitř, prošmejdí každý koutek, proplete se s mým jazykem a pohladí zuby. Líbáme se nenasytně, nedočkavě a dlouze. Caleb mě k sobě pevně přimkne, obejme mě kolem pasu, jsem z toho úplně mimo, odvážím se ho hladit ve vlasech. Naše ústa se spojují znovu a znovu, nevnímám nic jiného než Calebovu blízkost, šílím z toho a zalykám se blahem. Všechno ve mně křičí, že tohle je ono, panebože tohle je ONO!!! Chci, aby tohle nikdy neskončilo, uvědomuji si, že Caleba asi miluji. Asi? Určitě! Což je vlastně dost divné, neznám ho moc dlouho, ale kdo by se v takové chvíli zabýval takovými maličkostmi? Nevím po jaké době, určitě po dost dlouhé, se naše rty zase rozdělí. Jsem celá rozklepaná, Caleb mi pomůže na nohy a usměje se na mě. Tak nějak… zamilovaně, něžně. Cestu zpátky vlastně ani nevnímám vím jen, že trvala asi dlouho, protože jsme každou chvíli zastavovali a dělali přestávky na líbání. Když se se mnou Caleb před vchodem rozloučil a já zapadla do temné chodby, v duchu jsem si přehrávala tu chvíli na kopci za hvězdárnou. Byl to takový náš výlet ke hvězdám, usměji se v duchu.

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XIV.

19. června 2007 v 14:10 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XIV.
The Dream
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
V sobotu jsem odjel za svým strýcem znovu na statek. Tentokrát sám, Cornelia musela bohužel jít na lukostřelbu… Škoda! Na statku mě kromě strýce a Taranee vítá dnes i Orube, která se vrátila na víkend. Na rozdíl od Taranee je Orube vysoká a nenosí brýle. Má však stejně tmavé vlasy a také nosí krátký sestřih i když o něco delší než Taranee. Oči má podobně zelené jako já, ale ty její jsou maličko také do žluta jako kočičí. Orube vůbec připomíná kočku, má dobrou kostru, dlouhé nohy, je pružná a má kočičí pohyby. Vlastně je vyloženě krásná (i když pro mě je Cornelia tisíckrát hezčí!!!) a nebýt její povahy, byla by to super holka. Jenže Orube je bohužel tak trochu nafoukaná, neustále se jí něco nelíbí a ráda druhé shazuje. My dva se vážně nemusíme. Na můj pozdrav odpoví Orube strohým "čau" a probodne mě kritickým pohledem. Už jsem si zvykl, plně její pohled opětuji. Na nějaké debaty ovšem není čas, strejda už nás žene k obědu. Guláš se podává za odpovědí Orube na strýcovy otázky ohledně školy. Ke konci oběda se strýc zmíní o návštěvě Cornelie na zdejším statku. U Orube to vyvolá reakci pozdviženého obočí a dlouze se na mě zadívá. Její oči jsou mi nepříjemné, raději se rýpu dál v jídle. Taranee se rozpovídá o tom, že Cornelie byla moc fajn a že si s ní dost rozuměla. Orube ohrne horní ret v pohrdavém úsměšku. Strýc ke mně prohodí, že bych ji zase mohl někdy přivést. "Určitě." Kývám a protože mám dojedený oběd, ptám se strýce kdy chce začít s bílením stodoly, kvůli kterému jsem sem vlastně přijel. Strýc mě ujistí, že je čas, začneme až ve dvě hodiny. Zatím prý můžu skočit s Orube do nedalekého obchodu s potravinami, prý došla šlehačka a oni chtějí na počest návratu Orube z univerzity upéct na večer s Taranee dort. Jestli prý nespěchám domů, můžu u nich zůstat přes noc. Trochu se zamyslím a kývám, stejně nemám proč se dnes vracet domů. Musím to ale dát vědět našim, vylezu si tedy z půdy na střechu, kde jedině lze chytit na téhle samotě signál a vytáhnu mobil. Vytáčím číslo, spoj nabíhá a po chvíli tupého vyzvánění se konečně ozve mámin hlas: "Calebe? Děje se něco?". "Ne mami, proč by mělo?" podivím se, "jenom ti chci říct, že dnes zůstanu u strejdy přes noc, vrátím se zítra dopoledne jo?". "No já nevím…" váhá mamka. "Mami není mi deset, ale osmnáct jestli sis nevšimla." Připomínám jí. "Dobře Calebe." Povoluje. "Calebe! Kde vězíš? Pohni!" volá na mě z dvora Orube. "No jo." Křiknu na ni. "Musím končit mami, uvidíme se zítra. Ahoj." Ukončím hovor a lezu dolů. Než se dostanu na dvůr, Orube už je na cestě okolo louky. Zakleju a rozběhnu se, abych ji dohonil, což se mi asi po minutě daří. "Nemohla si počkat?" zavrčím podrážděně. Orube jenom trhne rameny. "Komupak si volal? Cornelince?" zeptá se předstíraně medovým hláskem. "Ne." Procedím skrz zaťaté zuby- nesnáším když takhle mluví a ještě navíc o Cornelii. Orube si toho všimne a ušklíbne se. "Nedělej si iluze bráchanče že ti ta láska dlouho vydrží. Tobě totiž NIKDY žádná láska nevydržela dlouho.". Jsou chvíle kdy Orube nenávidím. Tahle k nim patří. Nechápu, kde Orube vzala tu svou povahu, když všichni z její rodiny jsou veselí a fajn. Před třemi lety… Mě bylo patnáct a Orube byla jen o rok starší… se do mě, proč to nepřiznat, zamilovala. Opravdu. Řekla mi to. Jenže já ji samozřejmě odmítl. Co jsem mohl jiného dělat? Orube je přece moje příbuzná… Od té doby se navzájem nesnášíme. Jelikož chvíli také chodila s kámošem Billy, ví naprosto všechno o mých vztazích s holkama... A využívá toho. "Ty máš tak co říkat." Prsknu nakvašeně. Připomínám jí tím její loňský románek s Mattem, jedním klukem z vesnice, který účinkuje v amatérské kapele. Chodili spolu pouze pár týdnů, pak vzal Matt zavčas roha. Orube po mě švihne pohledem. Myslím, že kdyby uměla zabíjet pohledem, jsem už dávno pod drnem. "Nechápu proč by tě nějaká holka vůbec MOHLA chtít!" zasyčí nenávistně, "vždyť jsi takový… podrazák a arogantní fracek!". Nerozhodí mě to, jsem na koni: "Možná, ale jsem na tom s Cornelií líp než ty s jakýmkoli klukem kterého jsi kdy znala.". "Tak to se pleteš chlapečku, už víc jak půl roku chodím s Cedrikem, to je jeden kluk z univerzity, a klape nám to výborně!" zasměje se povýšeně. Trhnu rameny, na tohle nemám co říct. Orube už taky mlčí, nicméně než dojdeme do obchodu, napětí mezi námi je tak hmatatelné, že se divím, že se ještě nezačalo srážet na skle výkladní skříně. Šlehačku najdeme docela rychle, a tak už za dalších pár minut kráčíme bok po boku zpáteční cestou. Na dvoře statku na Orube zapomínám, zbývající hodinku chci využít k malé projížďce na koni. Taranee se ke mně přidá, Orube však Taranee nepřesvědčí. Nelituji toho, strávit s ní další čas by mě asi zabilo. Vyvádím tedy ze stáje Aristla, Taranee si vede světle hnědou kobylku Libby. Brzy už si dáváme na louce závod, Taranee je příliš dobrá, není divu když s koňmi vyrůstá od narození, a vyhrává. Nevadí mi to, je mi bezva.
Večer je skutečně uspořádána oslava, práce už je dokončená a stodola vybílená. Taranee se fakt předvedla, připravila hotovou hostinu. Výborný veliký dort s pudinkovým krémem a sypaný strouhanými oříšky je tak výborný, že navzdory svému přesvědčení, že se nebudu přecpávat, sním tři kousky! Orube, pro kterou se tohle všechno chystalo se však tváří jako by ji bolely zuby, dortu se ani netkne, prý jí sladké leze do zubů. Nechápu, proč ji Taranee se strýcem pořád tak chválí a omlouvají ji. Na jejich místě bych ji spíš vydědil. Nemám ale čas na nějaké rozbory, jsem unavený a jaksi v pohodě. A když mi ještě před spaním pípne SMSka od Cornelie, že na mě myslí a přeje mi dobrou noc jsem šťastný. Dokonale! Prostě jako ve snu…

Ocenění 32.

18. června 2007 v 7:43 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle úúúúúúúúžasné ocenění je od Mazlíčka111 za bleskovku. Vážně je nádherné, miluju Sawyera!!!!! :D :D :D Děkuju moooooocinky!!!!!!!!!!!!!!
A tohle další překrásné ocenění je od U.S.A.C.K.A. taky za bleskovku. Mooooooooooooc děkuju!

Ocenění 31.

4. června 2007 v 7:08 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
A tohle mám za bleskovku od U.S.A.C.K.A.. Je to krásné, děkuju mooocinky!!!
A tohle je od Čápice taky za bleskovku. Taky moooooooooc děkuju!

Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XIII.

3. června 2007 v 21:07 | Smajlinka Smoulinka |  Sonáta pro rozervané srdce
Sonáta pro rozervané srdce, kapitola XIII.
SMSková láska
Napsala: Smajlinka
(vypráví Caleb)
O přestávce ke mně zaskočí Will a Irma. "Ahoj holky, co tady děláte?" zeptám se překvapeně. Irma vyprskne smíchy: "Tak ho vidíš. Nemůžeme zajít jen tak na návštěvu?". "Můžete," zazubím se, "ale u vás není nic jen tak. Tak co potřebujete? Půjčit úhloměr?". Na rozdíl od Irmy, která vybuchuje smíchy je Will vstřícnější: "Máme pro tebe překvapení.". "Zase?" zhrozím se naoko. "No ještě řekni, že v parku to nebylo příjemný překvapení!" zakývá Irma nabádavě ukazovákem. "Bylo." Křením se. "No tak vidíš. Máme další. Podařilo se nám získat Corneliino číslo na mobil. Od Hay Lin." Zamrká na mě Will. "Vážně??" zajásám. "Ale!" směje se Irma, "nebude to zadarmo.". "A co mám udělat? Vysolit milion? Sehnat diamanty? Vylovit prsten ze dna jezera? Pořádat černý mše? Obětovat sousedovi kočku?" vtipkuji. "Něco míň nápadnýho by tě nenapadlo?" baví se Irma. "Proč? Já bych to klidně udělal, abych se vám odvděčil." Tlemím se. "Taky od tebe budem chtít jednu informaci." Pousměje se Will. "Informaci?" podivím se, "jakou?". "No… totiž… totiž jestli by ses nemohl… jestli by ses Cornelie nemohl zeptat… jestli to… no to…" zakoktá se Will a z nepochopitelného důvodu zrudne. "Jestli by ses nemohl zeptat jestli má Corneliin brácha Peter holku." Objasní mi Irma a zamrká na svou kamarádku, která připomíná pivoňku. "Jo takhle." Zapálí mi a vyprsknu smíchy, "tos mohla říct hned že se ti Peter líbí Will.". Will pokrčí rameny. "Jo a taky nás pozveš na drink." Šklebí se Irma. "No jasně." Směju se. "Takže ujednáno?" zeptá se Will. Kývnu. "Fajn… takže to číslo je +420 377 669." Informuje Irma. "Díky." Hlesnu vděčně, když si do mobilu uložím 9 nejdůležitějších číslic na světě. "Ok… tak my už musíme jít." Rozloučí se a obě odběhnou.
Ještě během hodiny matiky to nevydržím a napíšu Cornelii zprávu:
AHOJKY, JAK JDE HODINA?
Netrvá dlouho a slyším lehké vibrování mobilu. Při hodinách používám tohle, pípání by mě mohlo prozradit. A koukám, že Cornelia na to přišla taky. S očima přilepenýma na displeji si přečtu zprávu:
JDE DOBRE, KDO JSI?
Pousměju se už se mi prsty rozběhnou po klávesnici:
HADEJ, KLICOVE SLOVO: KONE
Odpověď přijde téměř okamžitě:
CALEBE! JAK JSI PROSIM TE PRISEL NA MOJE CISLO?
TO JE TAJEMSTVIJDESNE TAJNY
PROSIM POVEZ :)
ALE NEBUDE TO ZADARMO
A COPAK MAM UDELAT? :)
NO TO JESTE NEVIM VIS? TREBA SE MNOU JIT NEKAM VEN…?
NO PODLE TOHO KAM J:)
TO JE JEDNO… KAM CHCES:)
TAK TO NEBUDE TAKOVEJ PROBLEM :) A TED MLUV, ODKUD ZNAS MOJE CISLO?
OD WILL A IRMY, TY HO DOSTALY OD HAY LIN
TEDA A JAKTO ZE O NICEM NEVIM? TO SI TEDA VYPIJE :D
Pak mě něco napadne:
A CO KDYBYS TEDA SLA S NAMA NA DRINK? TŘEBA V UTERY?
NO… TO BY MOZNA SLO :)
SUPER…
"Pane Calebe!" zahřmí nade mnou hlas protivného profesora Smrčka, "co to děláte s tím mobilem?!". "Já… jen se koukám kolik je hodin…" snažím se. "To vám tak budu věřit!" vyšiluje profesor. "Ale to je pravda…" zastane se mě Pavel. "Já se ho na to ptal…" dodá. Profesor ztratí svou jistotu: "No… tak pro tentokrát. Ale řekněte tedy svému třídnímu, že potřebujete do třídy hodiny." Zabručí ještě a odpluje zpátky k tabuli. "Díky." Vydechnu vděčně. Pavel pobaveně zamrká: "A co jsi teda vlastně dělal?". "Domlouval si schůzku." Zatvářím se tajuplně. "Vážně???" rozšíří Pavel úžasem oči, "s Cornelií?". "Možná." Ušklíbnu se.

Ocenění za soutěž

3. června 2007 v 18:00 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tady mám krásné ocenění od Čápice za soutěž o nej. blog. Moc jí děkuji a také děkuju všem, kteří pro mě hlasovali a podporovali mě!!!

Zvláštní ocenění for me:)

2. června 2007 v 10:58 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tak tohle mi nakreslila Emma (Bětka) za to, že jsem pro ni hlasovala v soutěžích a navštěvuji její blog. Je to vážně strašně nádherné, moc moc moc jí za to děkuju!!!! Máš fakt talent...
:))))

Spřátelení...

1. června 2007 v 18:12 | Smajlinka Smoulinka |  Spřátelené blogy
Tak a mám další super spřátelený blog Verulky ( http://verulllki.blog.cz/ ). Je super, tak ho určitě navštivte :)
Něco pro Verulku:
A tohle mám za spřátelení od Verulky:

Ocenění 30.

1. června 2007 v 17:21 | Smajlinka Smoulinka |  moje ocenění
Tohle krásné ocenění je od Cornelky za bleskovku. Děkuju!
A tohle nádherné ocenění je od Čápice, taky za bleskovku... Děkuju!